Gamecon? Hm, co říct? Spousta deskovek, mnoho RPGček (ne, nemyslím raketový protitankový granát) a pár komorních larpů, k tomu přimíchán nějaký wargaming (ahoj, Kačere 😉 a hlavně mnoho známých tváří.
Než abych opakoval, co už všichni vědí, raději se rozpovídám o několika hrách, na kterých jsem byl:
OG (RPG) – A zrodil se člověk a hned začal ničit pálit jak je jeho zvykem.
Bližší informace na RPG foru.
Na Gamecon jsem dorazil tak tak, těsně před začátkem prvního rpg, na které jsem přihlášený. Hned po ubytování, mimochodem v opravdu luxusní tělocvičně, vyrážím na program. Hned ze začátku začínají problémy, které se víceméně táhnou po celý con. Totiž kde a jak se vtom zmatku najít s dalšími lidmi se kterými mám hrát. Naštěstí řvát umím, takže to zvládám, ale pro příště bych si přál, aby orgové setkávání na hry vyřešili jinak, než postáváním v přecpané chodbě a vykřikováním, kdo chce na co jít.
Nevadí, prvotním zmatkem jsme prošli a hurá hrát si na primitivní opočlověky. Neumíme ještě ani pořádně mluvit, někteří nedokáží rozlišit ani mezi já a ty, jak by také jo, když si musíme vystačit s 3-6 slovy. Zato všichni vybuchujeme smíchy při pokusu dorozumívat se mezi sebou… S touto slovní zásobou se dají dělat opravdové divy. Naštěstí máme sebou i moudrého šamana, který dokáže vyslovit PRAVDĚPODOBNOST.
Bylo by fajn, kdyby mu porozuměl i ten triceratops, který našeho mudrce nedopatřením zašlápnul, když mu tento vysvětloval, že pravděpodobnost si žádá, aby padnul mrtvý k zemi a nechal se (námi) sežrat.
Nicméně k tomu nás čekala ještě dlouhá cesta, hned ze začátku jsme zapálili les při boji s opicemi. No co? Získali jsme tím fůru pečeného masa a pro něj nás přece vůdce tlupy vyslal. Teda myslím… rozumět mu byl docela problém. Každopádně, nakonec nás čeká vítězství… Statečné pračlověčice Rychlá a Bouchací (jo, jména taky nemáme) naleznou mamuta skoro umláceného cizími opočloveky a poté co je všechny dorazí (mamuta i opočlověky), vítězoslavně nakrmíme celou naši tlupu.
Nu, máme úspěšně založeno na lidskou tradici ničení přírody a vraždění jiných lidí. Už teď cítím vábení civilizace a vůni strojního oleje spolu s párou a střelným prachem.
Zombie Apokalypsa (RPG) – Ovšem příroda si nenechá lidské řádění líbit a brzy přijde trest.
Pravidla systému FATE a bližší informace opět na RPG foru.
Ještě týž večer mířím na další RPGčko. Tentokrát se ocitáme v sedmdesátých letech dvacátého století. Malé americké městečko obklíčené zlovolnou armádou, používané vojáky jako testovací subjekt biologické války. A v malé hospodě na předměstí hromada turistů, zkrachovalých existencí, nějaký ten hipík a dokonce ochránce zákona.
Nu, nemohl jsem odolat a vzal si postavu mizerného barmana, pančujícího chlast a kšeftujícího s kde čím. Jsem roztomilý od pohledu – to dělá ta zrezlá brokovnice a strniště na bradě.
V novinách, které dorazily naposledy před pár dny, čtu o epidemii vztekliny a bouřkou strženém mostu. V klidu se chystám kšeftovat a vydělávat na turistech, kteří mi tu ztvrdli v baru. Nic není bez kazu, prvně se mi tu nějaký obejda sere do míchání whisky, a vzápětí se mi vtírá do přízně jeden nóbl advokát, co tu má nedaleko chatu. No, prachy z něj smrdí do daleka, ale bez žrádla je na tom blbě takže mi tu naznačuje, že jestli se nerozdělím tak… bůh ví co… však dokud platí, dostane, co jen zvládne sníst.
Jenže vzápětí mi do podniku vpadne vojcl, blábolící, že je všechny seberou muži v černém… vlastně bílém ochranném skafandru. Z městečka zase docházejí správy o nepokojích a šílencích napadajících lidi.
Většina mých hostů, samo po zaplacení, nasedá do aut a míří do města. Jen ať si jedou, však já tu mám zásobu chlastu i jídla aspoň na rok.
Jenže brzy do mého baru vpadnou vojáci v ochranných oblecích, chtějí mě odvést do jakéhosi sběrného tábora a jeden z turistů se mění ve zběsilou kousající zrůdu.
Za palby automatu zdrhám do lesa, abych nakonec ve tmě potkal své bývalé hosty. Prchají s rodinou a šerifem z hořícího města, v němž řádí šílenci žeroucí lidi. V rádiu slyšíme něco o sběrných táborech a po cestě vidíme jezdit obrněný transportér. Ale to nejhorší přijde v noci, napadne nás smečka psů, která je nakažená tím, čím i lidé v okolí. Nevím, jestli si to mí druhové uvědomují, ale jestli je ta nemoc přenositelná i zvěří nebo hmyzem, jsou snahy o její likvidaci pomocí karantény jen iluzí.
Pan advokát se svým drahým autem vykládá, jak nás zachrání Cesnou, kterou má na blízkém letišti, jen k ní musí proniknout. Pochybuji, že nás to jeho letadýlko unese, ale i kdyby, jen šílenec by letěl vzduchem a nechal se sestřelit stíhačkou – ať mi nikdo nepovídá, že je tu vojáci nemají.
Nicméně úspěšně se prostřílíme přes sanitární kordon, jen malý vtípek si dovolím. Advokát mi leze na nervy s tím svým autem, které miluje stejně jako své prachy, a tak, když se uvnitř autíčka ocitne zombík, nasypu do hlavy broky z obou hlavní své zbraně a je vymalováno. To vám povím, pan advokát pěkně prskal, aspoň nějaká radost v tomto zasraným životě, pomyslím si.
Jakmile mí společníci dosáhnou letiště, na nic nečekám a odpojím se od nich, raději budu zdrhat po vlastních, než dělat terč vysoko ve vzduchu. Už slyším jen výstřely a paniku na letišti a motory startujícího letounu, když mizím v temnotě lesa.
Poselství Křemíku (komorní larp) – Kde nic tu nic… že by zombíci zvládli přes noc zničit lidstvo?
Druhý den ráno se těším na první komorák na conu, jenže náš milý Newman zklamal a přichází na místo srazu s oznámením, že se larp nekoná.
Nejspíš se vybodnul na přípravu materiálů, i když tvrdí něco o nefunkční wifi. Štve mě to, ale utěšuji se aspoň tím, že za prachy určené na larp půjdeme hýřit na párty. Jo, v restauraci Božolé dělají opravdu dobré mojito.
Jenže co s volným časem? Nakonec končíme v deskoherně nad pohádkovými kartičkami.
Bylo nebylo je na první pohled celkem nezajímavá hra o vyprávění pohádky podle kartiček, ostatně sami se tu můžete mrknout na její pravidla a přečíst si o ní.
Jenže fantazák se vždy nějak zabaví a tak si upgradujeme pravidla novou možností: každý smí vypravěči položit dvě otázky a snažit se jej zmást a dostat do úzkých. Hru to podstatně vylepšuje. Navíc po zkušenostech z Festivalu fantazie už tuším, že i tahle dětská pohádka se dá hrát těmi nejúchylnějšími způsoby: nymfomanskou gerontofilní princeznou počínaje a sadistickými vrahy konče. Takže se dobře bavíme. Možná lépe než bychom se zabavili na původním programu.
Díky Newmane. 😉
Arkham Horor (deskovka) – Tajemné hrůzy zpoza reality zasahují. Tam, kde zombíci nezvládli lidstvo vyhubit, musí nastoupit démoni a stvůry zpoza hranic šílenství.
Její podrobný popis a nějaké překlady do češtiny si můžete rovněž stáhnout.
Na tuhle hru jsem se hodně těšil. Mám rád Lovecrafta a jeho příšery z hlubin vesmíru a jiných realit, které přicházejí vysát rozum z lidských myslí. A přesně to se dělo ve hře. Prvotní naděje na slavné vítězství ochránců města Arkham brzy pohasly pod drtivým sevřením prastaré Hrůzy, jež se vynořila z hvězdných hlubin. Naštěstí? Či bohové žel? Český překlad Arkhamu má své mouchy, a proto jsme v závěrečné bitvě proti démonovi začali grandiózně mančkinovat – trvat na doslovném, nikoliv logickém výkladu pravidel. Takové síle neodolal ani démon a musel uprchnout před lidskou dravostí a nezdolností zpět do temnot mezi hvězdami.
Budiž to poučením pro všechny nelidské bytosti: Nikdy se nestavte do cesty člověku nebo vás zkáza postihne.
Hry o trůny (deskovka) – Ale ještě předtím se lidé stačí důkladně pobíjet sami mezi sebou kdesi v minulých časech, kdy meče a kopí byly nejlepšími zbraněmi.
Zde je k dispozici popis a překlad manuálu.
Další deskovka toho dne. Tentokrát ale nehrajeme proti hře, ale proti sobě navzájem. Jo, mé vražedné já se těší a propadá paranoie, kdykoliv se rozhlédne po svých spoluhráčích. Či spíše protihráčích. Snažím se vžívat do světa Her o trůny a vést jednání co možná nejvíc roleplayingově. Bohové žel s nepříliš nadšenou odezvou mých spoluhráčům, kteří jsou ovšem jinak moudří a dobře hrají. Já hájím barvy rodu Greyjoy a hned ze začátku se mi podaří paralyzovat armády lady Lenister, pak se však projevuje má vrozená hloupost a já lady slibuji, že na její území již nezaútočím a nezmocním se kořisti, jež mi tu leží na talíři. Téměř do samého konce hry své slovo držím, tedy až do doby, než se samotná lady spojí s rodem Stark ze severu a začnou na mně útočit.
Generálové Starků jsou opravdu mazaní a s útokem vyčkávali až do posledního kola hry, kdy již nemám čas je zmasakrovat a že jsem si na to cíleně šetřil armádu i Valyrijský meč. Ovšem, jak se říká – každý plán přežívá jen do doby střetu s nepřítelem a tak si Starkové nakonec vítězství neutrhnou.
Proč? Inu vůdce rodu Tyrell, moudrý Killmen (ahoooj) se nepřipojí do aliance proti mně, ale využije mého slibu, že všechny síly vrhnu na sever a sám si začne bez nějakého válčení sbírat volná území pro sebe. A moje rytířská jízda vyrve Lanisterům provincii, kterou nakrátko dobyli, a zároveň je připravená pokračovat v tažení proti severním zemím…
Nu, čas nám schází a tak jen hájím země pod mou správou a bráním našim milým Starkům ve vítězství – i když s notně ořezanými provinciemi. Nu, ať žije král, ať žije moudrý lord Tyrell.
(Říkám si už po xté: nesmím vyhrávat moc okatě, ale raději se tvářit mírně bezmocně, pak se na mně nebudou vrhat všichni sousedé naráz.)
Exodus (komorák) – Na konci všeho však musí lidé prchat do kosmu v naději, že přežijí zničení své rodné planety.
Tohle byl larp, na který jsem se asi těšil nejvíc, přesto nebo právě proto mně zklamal svou krátkostí a jednoduchostí. Myslím, že měl obrovský potenciál, který jsme jako hráči moc nevyužili.
Ale co se dělo?
Probouzím se v hibernátoru, zmatený a vyděšený jekem sirén kolem mě. Po chvíli si začínám vybavovat, kdo jsem a co tu dělám. Účastním se projektu záchrany lidské rasy v případě, že by došlo ke katastrofě. Měli nás uzavřít v kosmické lodi plné embryí, a kdyby hrozil zánik lidstva, vystřelit do kosmu na cestu k obyvatelným planetám u jiných hvězd.
Je to děsivé, zdá se, že to, čeho jsme se tak báli, se opravdu stalo. Spolu se mnou se probouzejí další členové týmu, ale nikdo z nás nemá a ani na lodi se nenacházejí žádné informace, co se stalo na Zemi. Vzápětí nás palubní počítač informuje o těžkém poškození reaktoru, ztrátě zásob vzduchu, jídla, energie a nezvratné havárii hibernačních zařízení. Zbývá nám kyslík na necelou hodinu a počítač nás žádá, ať sepíšeme aspoň několik poznámek pro budoucí generace, jenže jeho paměť pojme maximálně 550 znaků. Měli bychom se děsit nebo aspoň se pokoušet opravit plavidlo, ale kupodivu všichni zůstáváme klidní, možná hlavně zásluhou čínského vojenského přidělence. Bohové žel i mé návrhy na to, ať se pokusíme opravit loď (jakkoliv je to nejspíš nemožné) ostatní ignorují.
Vrháme se tedy klidně a s rozvahou, tváří tvář smrti do psaní rad našim potomkům. Každý z nás zanechává nějaké poznatky a co nejstručněji formulované rady, které jim po přistání na planetě pomohou žít a znovu budovat civilizaci.
Jediné vzrušení nastává, když čínský soudruh navrhuje zapsat varování před vírou v boha. Zprvu s ním souhlasím, ale pak se nechávám přesvědčit naší lékařkou, že bezpečnější bude se o bozích vůbec nezmiňovat. Vždyť i pouhá varovná zmínka by mohla ty nevinné děti přivést na cestu víry a otrávit jejich nezkušené mysli. Bohy tedy zcela vynecháváme, ale zato se snažíme podpořit využívání rozumu a důvěru ve své vlastní schopnosti.
Já se však nevzdávám naděje, že bychom mohli přežít a tak se snažím prosadit do zprávy prosbu, ať naši potomci vynaleznou stroj času a přiletí nás zachránit. Jenže Číňan chce mít ve zprávě na konci smajlík a nápis „keep smiling“. Až po krátké hádce dokážeme ještě víc zestručnit rady a do zprávy dostat jak moje, tak jeho sdělení.
Smajlík – a kvůli němu zahazuje naši jedinou, jakkoliv nepravděpodobnou šanci přežít… jsem otřesen…
Vtom však začne počítač hlasitě pípat a oznámí nám, že se podařilo zprovoznit jeden hibernátor a na opravě dalších se pracuje. Zdá se, že máme opravdu výkonné počítače.
Teď nám však nastává problém, kdo se uloží do nejlepšího hibernátoru a kdo zemře? Čekal jsem téměř zoufalý boj ale kupodivu – nestalo se. Je mezi námi dívka, naše lékařka. Slovo dalo slovo a pro větší šanci na přežití rasy se musíme „obětovat“ všichni. Zkrátka se vyspí s tím nejživotaschopnějším z nás a snad otěhotní, vtom nejspolehlivějším hibernátoru přežije a zvýší genetickou diverzibilitu populace kolonistů.
Závidím našemu šikmookému kolegovi, užívá si, až se to rozléhá celou lodí, má možnost zapomenout a zpříjemnit si naše poslední chvíle. Ovšem naše lékařka příliš nadšená není; říká něco o svém už 200 let mrtvém muži… a návrhy na výměnu genetických informací s námi ostatními razantně odmítá. Puritánka, možná má poslední šanci v životě potěšit nejen sebe, ale i nás ostatní a ona ne… nu, mé sny o příjemných orgiích na závěr života pohasínají, i když ne úplně. Podle tvrzení počítače jsou naše hibernační pouzdra částečně fungující a máme šanci na přežití tak půl na půl. Tedy až na jedno pouzdro, které je stoprocentně nefunkční. Taháme zápalky o to, kdo zemře. Mám štěstí a dostávám jedem celkem funkční hibernátor. Na nic nečekám a uléhám do něj. Víko se zavírá a poslední, co vidím, je čínský voják srážející k zemi našeho politologa a cpe jej do nefunkčního zařízení, do něhož byl odsouzen původně sám ulehnout.
Ale co bylo dál, vám již neprozradím, ať si užijete překvapení, pokud budete Exodus někdy hrát.
Každopádně, lidská historie nekončí a dál se rveme se světem o právo žít a zabíjet
Časy se mění (RPG) – Pokud chce lidstvo přežít, musí se naučit ovládat čas… a opět se v něm začíná vraždit.
Hra ke stažení zde na RPG foru. A realita se hroutí, minulost se mění, nic již není jisté. Šedesátá léta dvacátého století. V sovětském svazu objevují princip cesty časem. Opravdu jej objevují? Nebo je to pozůstatek nějakého budoucího cestovatele? Kdo ví…
Nicméně zrádný agent imperialismu brzy objev ukradne a prodá jej kapitalistům na západě. V tom okamžiku začíná studená válka i v čase. Agenti se snaží likvidovat jiné agenty a udržet běh časového proudu v korytě, které umožní přežití a zachování jejich společnosti. Nás věrné soudruhy vysílá vlast do jižní Ameriky, do doby kdy španělští imperialisté dobývají území soudruhů Aztéků.
Ač je to těžké pochopit, nesmíme pomoct Indiánům, ale španělským okupantům. CIA dodává zbraně Španěly vězněnému aztéckému vládci Montezumovi ve snaze vyvolat úspěšné indiánské povstání, což by v konečném výsledku zřejmě zabránilo vzniku SSSR. Alespoň tak to řekl soudruh politik – a my svůj úkol vykonáme, hlavně, že jsme dobře maskovaní. Já za španělského důstojníka, soudružka učitelka Jekatěrina za mou aztéckou kurvu a soudruh Váňuška, kolchozník, vystupuje v roli prostého zemědělce a mého sluhy. Musím říct, že soudruh kolchozník na mne sice působí dojmem věrného a věci lidu oddaného soudruha, ovšem poněkud mdlého ducha. Nu, strana miluje oddané soudruhy a ví, co činí – lépe, než my, jistě mé druhy vybrala s nejvyšší obezřetností.
Po úspěšné infiltraci do města a ubytování v krčmě začínáme sbírat informace a pátrat po Amerikánech. Nepříliš úspěšně, dokonce se nám někam ztratil soudruh kolchozník. Já a Jekatěrína se rozhodneme dostat se do paláce, kde je aztécký král držen v domácím vězení. Jak? Inu, věrnou soudružku nabídnu jako děvku nejvyšší kvality samotnému králi Montezumovi. Bohužel španělské stráže se chtějí také bavit a požadují, aby je soudružka rozptýlila svým milostným uměním. Věřím, že její srdce je široké a obětuje se pro vlast. S důvěrou v její schopnosti odcházím zpět do hostince.
Druhý den zjišťuji, že soudružka Jekatěrina nejenže neuspěla v získání informací, ale navíc ji Španělé pokládají za čarodějnici. Naštěstí se zároveň objevil náš ztracený soudruh, který zjistil, kde se mají američtí agenti setkat s Montezumovými lidmi. Chtěl je, citováním z knihy Čuk a Gek, přesvědčit, ať opustí své chlebodárce a přidají se na stranu lidu. Imperialisté jsou však zavilí a odolali, ovšem našemu komunistickému zápalu se nedokázali rovnat. Hrdinně jsme je přemohli a zabránili jim v předání zbraní. Opět zvítězil duch velkých vůdců revoluce a my se vítězně vracíme domů.
Hra časy se mnění, je zajímavý a díky tématu mě blízký počin. Hraje se rychle a v předem určeném čase, což ovšem muže trošku škodit, když jsou další a další nápady. Nicméně samotná hra mně velmi bavila přes (nebo pro) svou systémovou jednoduchost.
Diplomacie (Deskovka) – První světová válka aneb nikdo nevěří nikomu.
Popis hry, online varianta a zde hra samotná k zakoupení.
Čas se asi opravdu hroutí… a já se vydávám hrát Diplomacii. Strategickou deskovou hru z období první světové války. Co k ní říct? Takové psycho jsem ještě nezažil. Opravdu se nedalo věřit nikomu a včerejší spojenec byl dnešní nepřítel a naopak. Zrada střídala zradu. Radost mi udělal alespoň Angličan s troškou roleplaing-přístupu. Ovšem já jako ruský car jsem byl bit kde kým a sám jsem bil kde koho. Nakonec jsem skončil s tím, že jsem vší silou bránil zpola zničené Rakousko-Uhersko a po vlastních ztrátách se musel spojit s Itálií v zájmu přežití carství. Zdařilo se, hra končí a Moskva i řada dalších území je stále v mých rukou. (Ještě předtím černomořské loďstvo ve spolupráci s italským masakruje Turka, který stěží brání Ankaru.) Avšak v posledním tahu dobrovolně postupuji dobyté Rumunsko Italovi, aby mohl být vítězem hry a předhonit Francii, která se stala hegemonem západní Evropy.
Podobnou hru plnou zrad jsem ještě nezažil… doporučuji jen zvlášť otrlým stratégům a ani těm ne na dobrou noc. Těžké sny si naštěstí léčím návštěvou párty v restauraci Božole a jejich skvělým pitím a ještě lepší společností. Díky, Jutwen a Kačere.
Vrahova mysl (RPG) – aneb šílenství nastupuje…
Lite verze a popis zde.
Nu a máme tu ráno v neděli, poslední den. Už při příchodu na hru je vidět unavené a zničené obličeje, jakoby tušili, co je čeká. Ale nejspíš za to může jen ponocování až do rána. Párty může být pěkné zlo.
Ale zpět ke hře, naše vzájemně si konkurující postavy pronikají do mysli zákeřného vraha a snaží se dosáhnout svých cílů. Chudák vrah, mít v sobě někoho, jako jsme my, nedivím se, že z toho docela zešílel. Tedy doufám, že to, co vnímám v jeho mysli, je jen šílenství a ne skutečnost. Protože obří psi běhající s rozdrcenou hlavou a posměšně se smějící bych nechtěl potkat každý den, ani plavba v oceánu krve, kdy po mne chmatají chapadla materializující se z krve, nejsou právě povzbuzující pro šťastný život. Ale cítím povinnost pomstít smrt svého přítele a tak se snažím vytrvat. Doufám, že ještě vím, co je jen sen a co je realita, ovšem záplava bolesti, když začínám z ničeho nic hořet pod pohledem vraha, kterého nelze zabít, mne vhání do šílenství… co se to děje? Existuje náš svět ještě? Detektiv tvrdí, že se jim podařilo ovládnout vrahovu mysl a uspět jenže… jak si můžou být oni sami jistí, že se jim to pouze nezdá? Jak si tím mohu být jistý já? Probouzím se opravdu zpět do reality… Nejsou všichni kolem mne jen výplody fantazie? Ať už kohokoliv?
Nezbývá mi doufat, že cesta do Brna v příjemné společnosti je skutečná… stejně jako to že teď buším do kláves počítače a píši reportáž…
