Autorka: Kazma
Soutěžní reportáž
Ve Fontainbleuském lese to vře. Ano, něco se děje. Každý mravenec je v pohybu. Entomologové si tento jev nedokážou nijak rozumě vysvětlit. Proč? Co mají za důvod? Pořád je ovšem nenapadlo se těch mravenců zeptat.
3216 Federálního letopočtu. Bezpohlavní jedinec druhu Monomorium pharaonis (mravenec faraonek), 1142, vzhlédla k obloze. Slunce začalo konečně alespoň trochu správně hřát. Na střeše Ši-gae-pu, města Trpaslic a jejich spojenců, Svobodných gladiátorek, se choulí ti nejotužilejší z těch, co přišli na Štíru. Namazání tukem, nacpaní cukry a přesto jim není dvakrát do pohybu. 1142 se ještě víc přitiskne ke svým druhům.
Ještě chvíli, chlácholí ji 1143, její dobrá přítelkyně a spolubojovnice. Jejich článkovité oči se setkají. Trpaslice i gladiátorky jsou už nastoupené. Štír nervózně přešlapuje v bezpečné vzdálenosti od ostatních, čeká. Všichni čekají.
Nadešel čas, vysílá po nějaké době 1142 a začíná si postupně protahovat všechny nohy. Okolní teplota již dosáhla těch správných stupňů. Nadešel čas.
24. 3. 2012, sice později než bylo plánováno, ale i tak, začala bitva. Poslední bitva o Vlčí máky. Naposled měli v Praze Klánovicích zkřížit svá kusadla Federace s Trpaslicemi. A zkřížily. Na jedné straně Východní a Západní Federace rezavých s Otrokářkami. Na straně druhé malé černé Trpaslice a Svobodné gladiátorky se Štírem a jeho faraonky. Existuje mnoho úhlů pohledu na to, co se stalo, ale vzhledem k tomu, že dějiny píší vítězové …
Definitivními pány Fontainbleuského lesa se staly Trpaslice a jejich spojenci, po brutálním vydrcení všech členů obou Federací, i přes křik federálních královen: „Děti, držte se, maminka je s vámi.“ Asi byl mnohem lepší Štírův povel: „Klídek, nikam se nehněte, čas nás netlačí.“ Povely-nepovely, vítězové byli jasní skoro od počátku. No jo, po bitvě je každý mravenec generálem a každé tykadlo hrdinou.
Poslední ročník, byl pro mě součastně i prvním ročníkem, takže nemohu soudit, jak moc byly lepší nebo horší ty předchozí. Ale dovolím si něco říct za naši malou eskadru (jeden faraonek Kazma, jedna trpaslice Iava, jeden gladiátorek Azhug), že jsme si ty tykadla zatraceně užili. Chtěla bych tedy touto cestou poděkovat hlavnímu organizátorovy Blizzymu za příjemně strávenou sobotu a že nás u sebe nechal přespat z pátku na bitvu (spoje jsou příšerné) a omluvit se za to, že kvůli nám nestihl doporučený vlak (až na jednu z trpasličích královen jej nestihl snad nikdo). Kdyby byl ještě další ročník, určitě bychom se tam objevili.
Tohle už bude asi tak ode mě všechno. Zimní čas se začíná přiklánět ke svému konci (je kolem jedenácté večer) a vlak vjíždí do konečné zastávky Zlín-střed. Po sobotním dni zůstala vzpomínka, po bitvě modřiny. Vystupujeme a Zlín nás vítá svou mrazivou nehostinností.
„Ahoj tati.“
Mávám na muže opírajícího se o červené auto: „Přežili jsme to.“
1142 je opojena radostí. I když zesláblí a unavení, jsou vítězi. Znovusjednocená federace zrzavých byla poražena, zůstává jen otázkou času, než budou zničeni úplně. Kdyby mohli mít mravenci mimické svaly, rozléval by se po tváři tohoto bezpohlavního jedince úsměv od jednoho tykadla k druhému.
Konečně ví, kde se uplatní nejlépe. 1142 sice není bojovnice – Monomorium pharaonis mají pouze více, či méně agresivnější dělnice – ale přesto se považuje za jednu z nich.
Co se to tam vzadu pohnulo?
