Existuje vůbec důvod, proč se zabývat Stmíváním? Subjektivně možná ne, objektivně snad ano. Obrovskému boomu, který upíří příběhy zažily po roce 2005, kdy byl vydán první díl Twilight ságy, začínáme více rozumět, postavíme-li vedle sebe tyto knihy a klasické milostné romance.
Marilyn Lowery ve své eseji „The Traditional Romance Formula“ uvádí několik charakteristik harlekýnské hrdinky: osamělá, zranitelná, citlivá a vášnivá. Co se týká fyzických vlastností, je spíše drobnější a většinou i mladší než hrdina. Mezi hrdinkou a hrdinou musí být tedy očividné rozdíly – mimo jiné i sociální. Hrdina má být světák a bohatý, i když peníze nejsou to, co hrdinku primárně zajímá. On se k ní také často chová neurvale a hrubě, což je následek zranění z minulosti, kde má také své tajemství.
Klasická romance představuje pro spoustu žen únik a citové „nabití“. Útěk ze světa všednosti snad není třeba objasňovat, jde o jednu ze základních funkcí literatury jakéhokoli druhu. Velká část žen ale plní emocionální potřeby svých blízkých, aniž by dostávala stejnou protislužbu, což zapříčiňuje, že hledají uspokojení těchto potřeb v literatuře (červená knihovna) nebo v televizi (soap opery). Romance je potom přidanou hodnotou v ženině citovém životě.
Upírské příběhy plní tu samou funkci, jen u dívek mladších a s trochu odlišnými požadavky.
Jsou si ale upírské a klasické romance podobné? Bella, hlavní hrdinka Stmívání, je v souladu s pravidly tradiční romance podle Lowery osamělá a zranitelná (odstěhovala se od své matky k otci, kterého zná jen z prázdninových pobytů), citlivá a něžná.
Hlavní hrdina Edward se k Belle zpočátku chová odmítavě a téměř hrubě – chce ji (ušlechtile) chránit před sebou samým, s čímž souvisí ono tajemství z minulosti: kdysi byl na prahu smrti přeměněn na upíra a od té doby touží po lidské krvi. Mezi Bellou a Edwardem jsou ale další odlišnosti. Pomineme-li tělesnou konstituci postav, která odpovídá zažitým stereotypům, vyniká Edward nadlidskou silou, jež jeho vyvolené nejednou zachraňuje život, ale znamená pro ni i nebezpečí. Dalším výrazným rysem je značný faktický věkový rozdíl mezi dívkou a upírem, a v neposlední řadě i vyšší sociální status Edwarda, respektive jeho „rodiny“, který je v celém příběhu neokázale stavěn na odiv.
O sexu, natož znásilnění, které se v klasické romanci často objevuje, nemůže být v téměř dětském Stmívání ani řeč, přestože symbolika lovícího a sajícího upíra k výše zmíněnému zřejmě odkazuje. A když se Edward napije Belliiny krve, ona má tendenci ho omlouvat stejně, jako hrdinka klasické romance násilnické chování „svého“ hrdiny. A chtě nechtě mu musí odpustit i čtenářka/divačka.
Twilight a další podobné upírské příběhy (Upíří deníky) tedy splňují hlavní znaky milostné romance, jak je charakterizovala Marilyn Lowery, a podle toho je třeba k nim přistupovat. Stmívání nejspíše nemělo ambice stát se plnohodnotnou fantasy, ale nabídnout alternativu k dívčím románům. Odtud nejspíše pramení neporozumění a odsouzení ságy jako „braku“, kterým sice je, ale plánovaně a od začátku. Stejně jako jím je celá červená knihovna.
Lowery, M. 1995. „The Traditional Romance Formula.“ In: Dines & Humez (eds.) Gender, Race and Class in Media. London: Sage.
Důkaz, že Twilight pomáhá plnit citové potřeby:
http://www.youtube.com/watch?v=V6FYT4Elnhs&playnext=1&list=PL6C39F0E11CCD8B6B