Autor: Entony
Vědom si svých povinností k Matičce Rusi jsem dnes vstoupil do Čejenské hory, do velitelství NORAD (Velitelství protivzdušné a Vesmírné obrany severoamerického kontinentu) a pod ním umístěném velitelství projektu STARGATE.
Naše velká vlast se podílí na financování celé obrany lidstva, a proto vyslala mě, Andreje Ivanoviče Černěnka, abych dohlédl na naše americké „spojence“. Vždyť jejich pochybné imperialistické smýšlení by je mohlo přimět tajit před námi podstatné skutečnosti a technologie projektem získané.
Dnes má vyrazit celá velká výprava čítající mé kolegy a kolegyně z USA a ČLR spolu s vojenským a vědeckým doprovodem naprůzkum antické lodě Destiny, s mezipřistáním na základně Beta, kde máme všichni projít potřebným výcvikem.
Naštěstí jsem vybaven zprávami z předchozí mise Destiny, kde zahynul můj statečný předchůdce, když hájil zájmy naší Vlasti a vím, nač se můžu připravit.
Po krátké instruktáži a seznámení s naší ochrankou vstupujeme v klidu do Brány v očekávání příchodu na základnu Beta.
Jaký je můj šok, když najednou pocítím dotek ledového chladu a vyklopýtám do marastu polorozpouštějícího se sněhu na okraji obrovského kráteru. Na okrajích zahlédnu zdálky trosky podivných mechanizmů a staveb. Kolem mě zmateně pobíhají členové expedice a vojáci prokazují svou nekompetentnosti, když nejsou schopní zvládnout vyděšené vědce, kteří se rozbíhají po okolí hnáni nedůvěrou k vojákům a strachem z budoucnosti.
Vedle mne se zimou chvěje Americká senátorka a opodál drobná Japonka v kratičkých růžových šatičkách. Poprvé toho dne si gratuluji k svému působení na Sibiři. Přes ledové okolí a můj tenký oblek se mně zima příliš nedotýká a já mohu v klidu hodnotit naše okolí a šance na přežití.
Není to radostné, ale jsou zde zdá se úkryty v troskách a možná bychom dokázali vybudovat improvizovaný tábor a zahřát se – tedy pokud Američané něco nepodělají stejně jako v Iráku či Afghánistánu.
Organizátoři Larpu nás skutečně vysadili z aut uprostřed sněhové břečky bez sebemenší přípravy a varování. Musím říct, že překvapení jim dokonale vyšlo a já reálně uvažoval o naší možnosti přežití v okolí a gratuloval si ke znalostem a zvýšené rezistenci na mráz. Atmosféra ohrožení, nepohodlí a ztracené expedice byla velmi realistická a působivá, zvlášť když jsem se brodil spolu s vojenským doprovodem hlubokým sněhem na okraji vypuštěného rybníku a nevěděl, kam se propadnu. Ovšem chudák Aiko (Idril) a Abigail Vasquez (Jutwen), které jsou zimomřivé a počítaly s jen krátkou cestou sněhem, musely následující dvě hodiny trpět ve sněhu a mokru.
Přesto musím říct, že to bylo velmi originální a působivé. Dodalo to celému larpu novou rovinu. Gratulace orgům k novým nápadům ve hrách dosud nepoužitých co vím. http://thilisar.cz Thilisar se vytáhnul. Jen bych pro příště uvítal nějaké důrazné upozornění na kvalitu obuvi, kterou si máme vzít.
Sám se musím přidat a pomoci vojákům s průzkumem okolí. Je nás málo, ale sovětský člověk zvládne vše a my se ledovou pustinou, obklopeni zbytky mrtvé civilizace a vyjícími netvory skrytými v temnotě a mlze mrazivé noci, probíjíme hustými závějemi. Nic nás nesežere, ale neobjevujeme cokoli příliš použitelného k přežití. Naštěstí po návratu zjišťujeme, že naši talentovaní odborníci objevili ovládání brány a snad náhodou – snad vědomě – ji otevřeli.
Bez možnosti rozvážení, co by mohlo být horší než tenhle mrazivý svět, rychle vstupujeme do brány, první vojáci, pak my ostatní.
Svět kolem nás mizí a náhle… za námi září hvězdná brána a my klopýtáme do temnoty. Mráz a šero je vystřídáno hlubokou temnotou a dusným vedrem, ze kterého málem padám.
Skutečně za námi září hvězdná brána a v okolí jsou slyšet zvuky běžících zařízení, řev poplachu, když se brána otvírá, jen temnotu prozařují bledá světla monitorů přístupových bodů ovládání lodi. Technické vybavení larpu bylo opět na nevídané úrovni: projektor vytvářel obraz hvězdné brány a počítače plné antických textů v tajuplných databázích, které bylo nutné vyluštit, přeložit a teprve potom bylo možné počítače ovládat a ovlivňovat činnost zařízení nainstalovaných v chatě/lodi, která sama o sobě rozdělená mnoha příčkami vytvářela stísněný dojem kosmického plavidla.
Vím, proč jsem se vyhýbal službě v tropech, je to příšerné, lapám po dechu a stěží jsem schopen pohybu. Ještě, že naši jižanští kolegové zvládají tohle prostředí lépe, íránská lingvistka si přímo lebedí, zdá se.
Postupným průzkumem, kterého se nezúčastním a musím říct, že i zanedbávám své diplomatické povinnosti zničený teplotou, zjišťujeme, že se nacházíme na neznámé antické lodi bez možnosti návratu domů. Jedná se o loď typu Destiny – Adventure.
Máme štěstí, vojáci dokáží získávat z planet, kolem kterých prolétáme, dostatek zásob. Dokonce se nám i daří objevit mimozemskou technologii, umožňující přemístění duší až na Zem. Tímto způsobem, výměnou osobností v tělech, nakonec dokážeme komunikovat se svou mateřskou planetou. Pochopitelně si okamžitě vyžádám spojení s ruskou ambasádou, abych předal jisté horké informace. Velmi důležité informace pro svobodný svět. Iránská vědkyně Bahír se zmocnila jednoho komunikačního kamene, ale bez pomoci mohutného vědecko-technického potenciálu Ruské federace jej nemohla využít, takže mě požádala o pomoc, což jsem rychle slíbil.
Později jsme úspěšně spolupracovali na potlačování amerického vlivu a překonávali mnohé překážky, především kulturního původu, v našich domovinách na Zemi.
Ruský ministr zahraničí sťatý jako doga nebo východní nedochvilnost, poruchy spojení do Teheránu… koneckonců i orgové se museli pobavit a řekl bych, že tohle si užili 😉
Mezitím se dělo mnoho zajímavých věcí. Zvlášť pro mě jako pro zástupce Ruska a zapřisáhlého ateistu. Smutná byla událost, během níž zahynul jeden z našich techniků při zprovozňování systémů lodi. Alespoň pro mne měla nakonec kladnou hodnotu; technikovo vědomí se totiž přesunulo do počítače a poskytlo svědectví oznamující, že posmrtný život je na pi*u, což mně potěšilo, ale navíc jsem vyhodnotil komunikaci s touto duchovní entitou jako velmi prospěšnou. Jenže ani pod slibem nového robotického těla se nenechal přesvědčit k práci pro Rusko. Těžká je práce diplomata. 😀
Absence klimatizace, kdy se teplota šplhala ke +40 °C, byla děsivá.
Ano, orgové vytopili chatu na +30 °C, aby nám nasimulovali poruchu klimatizace, opět úspěšně. Takovou úroveň simulace a stimulace hráčů jsem ještě nezažil, a to nás ještě mnohé čekalo.
A dál pokračovala série podivných událostí, která mne rychle přivedla na myšlenku, že někdo aktivně vystupuje proti zájmům Ruské federace. Ve všech krizových událostech byli totiž zapleteni ruští občané, kteří pro mě navíc pracovali jako agenti.
Nejprve jsme na planetě obývané dvěma nelidskými inteligentními druhy nalezli přeživšího člena expedice na Destiny, ruského příslušníka paradesantních vojsk.
Jeho činnost na planetě byla příkladná a získal mezi domorodci významnou pověst pro Rusko, když humanoid-ně vyhlížejícím medvědům poskytl svou výzbroj a výcvik při boji proti ne-humanoidním hmyzím nepřátelům.
Pravda etická komise státní Dumy spolu s biology musí posoudit, zda styk se ženami medvědoidů je přirozený, jsou to koneckonců lidem rovní inteligentní tvorové, nebo zda jde o úchylku – zoofilii. Obtíže mezihvězdné diplomacie jsou nezměrné.
Pak však tento statečný voják podlehl poválečným traumatům a zešílel, zabil jednoho z amerických vojáků a spáchal sebevraždu poté, co byl zajat.
Na první pohled nic podezřelého, ale jeho náznaky, že musí zemřít, protože ví příliš, které byly následně potvrzeny ruskou diplomacií, ve mně budí podezření, že ne vše je tak, jak se zdá, a snažím se naši bioložku podnítit k vyšetřování, zda nebyl ovlivněn neznámými silami, zda jeho šílenství nebylo vědomě vyvoláno nepřátelskou silou.
Následně můj osobní strážce napadl absolutně bez důvodu psycholožku výpravy a jeden z ruských techniků, který pro mne shromažďoval vzorky technologií a data z lodní databáze, se pokusil sabotovat ovládání lodě a poté vzal jako rukojmího čínského diplomata… To ve mne už opravdu vyvolalo paranoidní očekávání, kdy někdo zkusí ovlivnit mně samotného.
Naštěstí naši psycholožku dostal do rukou zkušený armádní medik a během několikahodinové operace jí úspěšně zachránil život.
Medik musel operovat mrtvou slepici a po vyjmutí projektilů z těla ji opět zašít a obvázat, zíral jsem, že to zvládl. Zároveň musím říct, že tohle pro mě byla asi nejrozporuplnější fáze larpu. Na jedné straně takovou simulaci reálné situace jsem ještě nezažil. Tímto orgům gratuluji k invenci. Ovšem na druhé straně se mi vůbec nelíbí, aby byl kvůli hře zabit živý tvor. Během larpu jsem to nevěděl a myslel jsem, že koupili někde v obchodě s drůbeží slepici na uvaření polévky. Až dodatečně mi Lama řekl, že slepice zemřela bez užitku a ani se z ní neudělalo jídlo (kterého bylo na lodi strašně málo). Pro mě osobně dost zklamání a zhoršení zážitků. Kdyby aspoň skončila v polévce. Nemám rád zbytečné zabíjení čehokoliv.
Mezitím úspěšně buduje Ruská federace alternativní spojení s lodí a já s madam Bahír již nejsme závislí na americké pomoci při spojení s našimi mateřskými zeměmi. Jediné, co mně trápí je, jak předat veškerá data získaná na lodi, snad jen naučit se plánky a informace zpaměti a doma je překreslit.
Fyzické spojení se zemí mi opravdu schází.
Večer sedím v jídelně a probírám situaci expedice se svým kolegou z Číny, když vtom dovnitř vtrhne vojenský velitel se svými muži a… Pod namířenými zbraněmi oznámí nám politikům a civilnímu personálu, že celá loď přechází pod vojenskou správu.
Samozřejmě proti takovému postupu důrazně protestuji spolu s velkou částí civilistů.
Není žádným překvapením, že mě i kolegu z Číny vojáci „zatýkají“ a uvězní nás v jedné z kajut.
Typické – americká armáda si dělá, co ji napadne, bez ohledu na politické vedení, americká senátorka je uvězněna také. Ještě to dělají naprosto amatérsky: mne ani Číňana se neobtěžují prohledat, takže jsme dál ozbrojeni a připraveni klást odpor této vojenské vzpouře.
Zatímco v cele probíráme naše možnosti odporu a cíle vzbouřenců, popadá mne podivná malátnost, mé údy těžknou a já se hroutím na lůžko, před očima mi běží jako zpomalený film příchod doktora a jeho vyšetření kolegy Li i našeho strážce, kteří kolabují stejně jako já… Pomalu se mi zavírají oči a pohlcuje mně nekonečná tma…
Ruský diplomat Andrej Ivanovič Černěnko umírá na smrtící epidemii, která decimuje třetinu expedice. Vůbec mě nenadchlo, že umírám na hod kostkou, kdy 1-2 je neodvratná smrt a 3-4 opakování hodu po několika minutách. Navíc, v té době jsem měl už flashku i kapsy nacpané ukradenými technologiemi a daty. Tímhle koncem mně orgové nenadchli, na druhou stranu ať nekritizuji jen orgy 😀 WILWARIN, to žes zazdila výzkum epidemie a v okamžiku, kdy propukla, jsme neměli protilátky a já zhebnul v rozpuku špionáže, ti ještě někdy připomenu 😉 …aneb hráči si mohli za svůj konec vlastně sami.
Nu, a pak již se blížil závěr hry. Určitě stojí ještě za zmínku:
- Oprava pláště lodi prováděná Superlamou ve skafandru a přenášená videokamerou do nitra lodi, a svařování železných plátů simulujících tuto opravu. Prý v tom byla nejlepší americká diplomatka Abigail/Jutwen.
- Pokus zastavit loď u konkrétní planety po výpadku ovládání, kdy hráči úmyslně poškodili nadsvětelné motory, které celou lod zamořily chemikáliemi při svém požáru.
Poškození motorů bylo simulováno vypuštěním nízké dávky slzného plynu do prostor chat, který následně nešel vyvětrat. Byl to zážitek, když jsme se všichni slzící dusící se snažili přežít v lodi a usnout u toho. Někomu se tohle vůbec nelíbí a nejmenovaní lidé, nezúčastnění na larpu neváhají zuřivě kritizovat, nicméně já myslím, že to byl velmi atmosférický zážitek, i když ne nejpříjemnější, za který si koneckonců mohou hráči sami. To je mi nápad ničit nejdůležitější zařízení, když nevím, co to udělá 😀 Ale přesto příště místo slzáku použijte, orgové, raději něco, co půjde vyvětrat. - Noční přepadení luciánskou aliancí, která pronikla na loď a pokusila se ji obsadit.
- A nakonec pokus získat energetický zdroj umožňující návrat na zemi, na planetě plné brouků, který skončil masakrem vojáků a potupným úprkem na nepohyblivou loď.
- Nu a poslední přeživší lidé opět prchají hvězdnými branami na neznámé planety, kde je snad najdeme příští rok 😀
Nu larp skončil a musím říct, opět to bylo skvělé. Těším se na příští rok a doufám, že bude pokračování, kdy Ruská federace snad konečně dosáhne zaslouženého uznání a převezme celosvětové úsilí o průzkum kosmu od svých amerických konkurentů.
Autorkou fotografií je Mehu.
