FANTAZEEN

Autor: Entony
Autorka: Jutwen

Jako každý den vstávám a vyrážím na setkání s vůdkyní Vlků. Jak se situace vyvíjí a ve městě je všeho čím dál vetší nedostatek, začínají naše vztahy s ostatními gangy přituhovat a vůdkyně rozhodla, že potřebujeme nabrat nové členy. Bojovníky, léčitele, zloděje – všechny, co něco dokážou.
Celkem se nám daří, můj kolega, jistý Černozub, má dobrou zbroj a zdá se sebevědomý, i když jinak je to buran odněkud z východních stepí. Pořád se plete ve výslovnosti a mumlá to svoje Chodź tu, aby zatrzymać a podobě nesrozumitelné žvásty.

Čekal bych, že takový východní barbar bude dobrý bojovník. Ukazuje se však, že má obrovskou zálibu v děvkách a chlastu, proto najít ho jinde, než v bordelu, je takřka nemožné. A v boji proti něčemu jinému než korbelu piva jsem Černozuba také neviděl. Pravda, pověsti později mluvily, že se odvážně vrhl na smrt při útoku na naše arabské spojence, kterým měl jít na pomoc.
Ale to se událo až mnohem později.

Ten den večer mou pozornost upoutala krásná léčitelka, jež se s večerem vypravila z městských bran. Původně jsem se rozhodl, že bude moje a ukrátí mi čas, kdy nastupuje tma. Když jsem se plížil nocí za ní, viděl jsem ji provádět podivný rituál: bičovat se před modlou nějakého bůžka, až jí ze zad stříkala krev. Bláznivá holka – ale beztak mi nakonec posloužila, i když mlela pořád něco o nějakém pánovi, co utopí svět v krvi.
Zbláznila se nejspíš hrůzou či hladem. Kdyby nedělala drahoty a pořádně se věnovala mému potěšení, možná bych si ji i nechal a vykrmil, ale takovou couru, co má v hlavě jen toho svého pána krve, opravdu nepotřebuji.

Šéfka gangu mi důvěřuje, a tak ji doprovázím jako osobní stráž při výpravách za jídlem. Jenže stejně nevím, odkud naše zásoby bere. Vždy dorazíme k vchodu do podzemí, který je řádně zabedněn a ona v něm zmizí, aby ven vynesla zásoby. Podivné.
Zajímalo by mě, jak získávají své suroviny ostatní gangy – distributoři vody a arabští léčitelé.
Vždy jen nakrátko opustí město a vrátí se i se zásobami.

Musíme získat převahu nad ostatními, zvláště nad Araby, kterých je strašně moc. Další dny se proto vydáváme pátrat po okolí města ve snaze najít zdroje, ze kterých čerpají svou moc konkurenční zabijáci.
Poměrně rychle slavíme úspěch a na mapě se začínají objevovat důležité body, místa, kde rostou léčivé bylinky, kde vyvěrá čistá voda i kde se nacházejí nebezpeční tvorové, jedy a možná snad i tajemná magická místa… Dokonce nacházíme i několik pevně uzavřených vchodů do podzemí. Kdyby se nám podařilo získat klíče, dostaneme se dovnitř. Je třeba na tom zapracovat, kdo ví, co se tam dole skrývá.

Sakra, to je den. Všechno a všichni se zbláznili. Zpočátku se zdálo, že to bude dobrý začátek návratu slušného života do města. Vůdkyně jedná s mágem o možném sjednocení klanů a ukončení této neustálé války všech se všemi.
Jenže pak – pak Stínovci, gang ovládající zásobování vodou, nečekaně napadl nás Vlky i Araby. Nechápu je, jít naráz proti dvěma soupeřům, museli se pomátnout… nebo… nebo se cítit opravdu silní.
Ne, že by neměli důvod. Běžná zranění jim téměř nic nedělala, s probodnutým ramenem jen ucouvli a vzápětí se vrátili bojujíce rychleji než předtím, rovněž useknutá noha je skoro nezpomalila. Nedivím se jejich pocitu síly, vždyť normální člověk po podobném zranění leží v agonii na zemi. Jenže přecenili své síly a než padl večer, byli pobiti a městu vládli Arabové, kteří porazili i náš klan.

Já však někdy v průběhu dne ztratil vědomí. Když jsem se probral… nu, nevím, co se mi stalo, ale vlastně to není nic zvláštního – slyšel jsem o ledasjakých drogách, přimíchaných do jídla či pití…

Pocítil jsem neodolatelnou touhu vidět tu šílenou holku, tu, které jsem se zmocnil jedné z minulých nocí. Nerozumím tomu – že by mně uřkla? Proklela? Že by ten její pán… Pán krve byl skutečný?

Musel jsem ji vyhledat. Zachvátila mě touha po krvi. Okouzlila mě představa, jak mučím a vraždím všechny ty nízké odporné lidi kolem sebe. Spolu s Jutwen (tak se jmenuje má krvavá múza) sledujeme vyhublé postavy potácející se kolem nás. Hle, tam jde drobná dívka, která vypadá silnější než ostatní, její krev a utrpení jistě bude lepší, než kdybychom mučili ty vyhládlé chcíplotiny kolem.

Sotva vejde do ztemnělé chodby, stačí zrychlit krok a udeřit ji jílcem meče do spánku. Naše kořist se hroutí k zemi a je na mne, abych ji odvlekl na vhodné obětiště.
Spoutám ji a přivážu ke kruhu ve zdi a Jutwen se pouští do práce. Její bič tančí po nahých zádech dívenky a drásá ji na krvavé cáry. Jen křik zní opuštěnými chodbami, dokud zmučená a krvácející neupadne v agonii na zem.
Ještě pár kopanců a práce s nožem, když jí uřezávám prsty, nos a další části těla, nakonec již jen vypíchnout oči a pohodit tak, aby ji našli další – vždyť jejich děs potěší našeho Pána. Náhle se k našemu úkrytu blíží kroky neznámého muže. Nechám ho, aby spatřil umučené tělo a pak… už mrtvý padá k zemi… viděl příliš – viděl nás dva.

První z mnoha obětí… ta nejsladší a nejnevinnější…

Postupně pod našimi ostřími končí téměř čtvrtina obyvatel města a hliněná podlaha našeho obětiště nestačí vsakovat krev obětí našemu Pánu.

Boj o moc mezi Araby a zbytkem klanů přináší další a další mrtvé. Není možné sledovat, kdo je s kým a kdo proti komu. Všechno to vraždění prospívá naší věci, cítím, že Pán každou minutou s každým zavražděným sílí. Vydatně tomu přispíváme – já a ten divný chlápek. Toho mi poslalo samo ne- spíš peklo.

Věří tomu, co jsem mu o našem Pánu řekla? Pokud Ho skutečně vyznává, musí sám dobře vědět, o co ve skutečnosti jde. Až Pán přijde, nikoho neušetří. Ani nás. Jenže my zemřeme pro Něj. A rozsudek, který nad námi všemi po smrti vynese, bude k nám, Jeho služebníkům, shovívavější. Bláhový, kdo si myslí, že jakoukoli vírou si lze zajistit spokojený pozemský život. Jediné, na čem skutečně záleží, je vstoupit na druhý břeh pod něčí ochranou.

Zdá se, že to ví i ostatní. Po noci, kdy se rozhodovalo mnohé, se na náměstí koná jakýsi rituál. Můj společník mě přesvědčuje, abychom se ho zúčastnili, oči mu planou a je celý roztřesený… Ani nevnímám, že kráčím v průvodu a jedním hlasem spolu s ostatními provolávám jakési jméno. Vidím jen krev, která tudy už jednou protékala a znovu poteče. Jenže tentokrát, tentokrát už určitě přijde a všechny si nás vezme…

Přichází a smrt je Mu v patách. Pohasínajícím zrakem vidím pošetilce, kteří se s Ním snaží bojovat…

Spáry Chaosu uchvátily poslední uzlíčky rozumu a převrátily je v šílenství. Smrt roztáhla nad Emberpolis svá křídla a zadusila poslední tepající nitky života. Říká se, že smrt je milosrdná, protože ukončuje každé utrpení. Říká se to. Tváře mrtvých v Emberpolis však svědčí proti tomuto tvrzení.

Tento článek byl vložen v Čtvrtek, 16 srpna, 2012 , 12:38 do kategorie Reportáže. Reakce a příspěvky na tento článek můžete sledovat pomocí RSS 2.0 feed. , trackback from your own site.