Autor: Osrik
Narodil jsem se v Novém Belarisu dvěma uctívačům Belara, Sahře a Holirovi de Bel. Jednalo se o známou a vlivnou rodinu. Díky jejich striktní náboženské výchově se mi postupně Belar tak zhnusil, že jsem od rodičů ve svých čtrnácti letech utekl. Rozhodl jsem se cestovat a vyrazil jsem směrem k Antieně. Po cestě jsem slyšel spoustu zvěstí o tom, že církev bohyně Abalau stále přežívá na východě, slyšel jsem o její milosti a otevřené náruči. Představa, že existuje tak odlišná církev od té, co mi byla vnucována od malička, mě naplňovala nadějí.
Po pár letech toulání jsem narazil na výpravu Joštara Danevského a rozhodl se k ní přidat, třeba mě dostane blíže k mému cíli. Protože jsem byl z velmi známé rodiny vyznavačů, přiřadili mne sestře velitele Joštara, Belarově velekněžce. Po čase jsem byl Beleram znechucen, a tak jsem požádal Joštara o převelení k armádě. Dostal jsem potřebný výcvik, a tak se stal „ochráncem“ Belarovy církve. Díky svému snu jsem dokázal přetrpět útrapy, které přicházely se službou Belarově církvi. Před půl rokem jsme narazili na citadelu První Věk. Mé nadšení neznalo mezí, ale nemohl jsem o něm nikomu říci. Tato citadela, staletí odříznuta od okolního světa, měla svůj vlastní chrám Abalau i s několika kněžkami. Velekněžka a Joštar však nadšení nebyli a náboženství začali utlačovat, protože bůh je přeci jen jeden.
Obyvatelstvu zakázali jakkoliv se shromažďovat za účelem bohoslužby, nebo šířit víru. A když jsem opět viděl jejich zacházení se zajatci, rozhodl jsem se, že s nimi budu hrát jejich hru. Rozhodl jsem se pomáhat místním, jak jen bude v mých silách. Jednoho večera jsem měl hlídku až pozdě večer, tak jsem zašel do knihovny něco počíst a popovídat si s lidmi. Přeci jen se v knihovně asi bude scházet místní inteligence. Potkal jsem tam několik lidí, mezi nimi i slečnu Jutwen, zanedlouho po té mi naznačila, abychom šli bokem a ptala se mě, jestli jsou moje názory opravdu takové, jaké jsou. Věděl jsem, že nebezpečí toho, že mě pošle na pranýř, bude obrovské, ale vysvětlil jsem jí, co a jak, a že hledám víru v Abalau. Přiznala se mi, že je kněžkou a pomůže mi najít víru. Ještě ten večer jsem se odebral na střechu bývalého chrámu Abalau a modlil se, aby na mě nepřišli. Pak jsme byli všichni svoláni do krčmy, kvůli věcem světským a práva.
Joštar tam oznámil, že církev Abalau je zatím ponechána, ale nesmí se šířit a kázat. Následně řekl, jak se budou vybírat daně, ty částky byly nehoráznost. Vojáci začali s výběrem a já nenápadně proklouznul k zadnímu stolu, kde byl knihovník a jeho učednice, když k nim dorazil voják kvůli daním, přesvědčil jsem ho, že vím o úmluvě mezi Belarovou velekněžkou a knihovníkem a odpuštění daní. Uvěřil mi a nevěřícný výraz knihovníka a učednice je nepopsatelný. Následně jsme se domluvili na četbě v knihovně a nějakém hledání.
Když jsem se pak vrátil ke stolu gardy, bavil jsem se s jedním z kněží Belara a snažil se z něj dostat nápad, kde by podle hádanky mohlo být jedno místo… Tvrdil jsem mu, že je to stará knihovna, ale jen já jsem věděl, že je to sklad s receptem na lektvar. Říkal, že by mohl, ale v noci si není jist, jestli by ho někdo nesledoval. Nabídnul jsem mu své služby a Belarova velekněžka souhlasila. Prý za zlaťák je to dobrá cena, ale přehmátla se a já dostal desetizlaťák. Rozměnil jsem ho brzo v krčmě, kdyby ho po mě chtěli zpátky. Po chvíli shánění informací, bavení se s kněžími a vojáky jsem ulehl. Pak přišel jeden z knězů Belara, myslel si, že spím, ale já ho s dýkou v ruce pozoroval, prohledával místo, kde jsou v gardovně zásoby světla, a pak spěšně odešel.
Když mě budil gardista na směnu, bylo venku nějaké pozdvižení. Prý chytli velekněžku Abalau a už ji vyslýchají. Polil mě studený pot – co teď? Utéct? Sejít do gardovny a pobít zbylé stráže, aby neměly posily, až mě budou chytat? Zachoval jsem chladnou hlavu a snažil se přilákat pozornost všech venku na dva opilé hudebníky, kteří se povalovali venku, a už jim byl přičítán zločin. Najednou vidím, jak ze žaláře vychází první lidé a následně gardista nese drobné tělo ženy, zbité a trýzněné. Převzal jsem ji a uložil na zem, rychle zakryl pláštěm a chtěl jí něco říct, dát dýku, ale okolo bylo moc lidí, nechal jsem jí tedy být a dál směřoval pozornost na hudebníky, kteří se začali sbírat.
Abalauinu Velekněžku někam odvedli a dál služba probíhala hladce, až na pobodání hudebníků, což jsme zapsali do protokolu, ale nebyl podezřelý, tak nebylo co hledat. Hlavou se mi honily myšlenky: za jak dlouho si pro mě přijdou? Dokážu se z toho vylhat? Budou mít veritasérum? Mám zabít kolegu a utéct? Nic se nestalo a ráno byl klid. Dostal jsem z obchodníka trochou vydírání nějaké jídlo, že ho dám místním na přilepšenou. Pak kněží našli místo, kde by měly být cenné věci, a poslali tam samozřejmě nás vojáky a jednoho novice. Šel jsem tam s tím, že možná něco uzmu, abych je zpomalil. Nevyšlo to moc dobře. Najednou rudá zář, pálivá rána a probudil jsem se před kovárnou s doutnající dírou v hrudi. Uhasili mě a zkoušeli léčit, ale nešlo jim to moc dobře…
Nakonec se povedlo. Stálo mě to veškeré peníze a jídlo, co jsem dostal, ale přežil jsem to. Tu najednou kolem velekněžka Belarova a několik kněží, jestli prý nechci Belarovi přísahat věrnost a stát se členem církve. V tu chvíli odporovat moc nešlo, neutekl bych a kněz Belarův měl velice přesvědčivý výraz. Přijal jsem tedy. Trpěl jsem při té přísaze, protože už při slibu jsem věděl, že je planý. Dostal jsem úkol, že budu hlídat harém… Možná mě potřebovali uklidit do ústraní, ale do harému přicházely kněžky, což jsem potřeboval. Přijal jsem. Chvíli po přísaze jsem se odebral, na své modlící místo. Co následovalo, se nedá popsat. Hlasy, ty hlasy v hlavě… Jeden mě proklínal, jiný povzbuzoval. Musel jsem najít kněžku Abalau a složit přísahu jí, abych se nezbláznil. Konečně některou přestali mučit a přivedli ji do harému.
Pak začali mučit poustevníka, že je prý s Abalau, sledoval jsem to přes nádvoří, a najednou poustevník prchá a má meč. Žalářník a gardista ho nahánějí ke mně, co teď? Musím ho dostat živého, ale né tak, aby s ním mohli mluvit. Vzal jsem luk a šíp umístil přesně do prvého ramene. Jeho tělo se bezvládně sesulo k zemi, gardista i žalářník se uchechtli a zavolali léčitelku. Když byl klid, odebral jsem se za kněžkou do harému. Vešel jsem za ní, čekala, že si budu chtít užít, ale já sem jí vysvětlil co a jak. Přísaha byla složena a hlasy pryč. Konečně… Několik hodin utrpení. Přemýšleli jsme, co a jak a najednou stála přede mnou další žena. Zničehonic tam byla, než stihla pořádně něco říct, měl jsem dýku v ruce a připravoval se ji probodnout, ale kněžka mě křikem zastavila, prý, že je s námi.
Najednou jsem znal víc odboje, než jsem si myslel a byli mi prozrazeni další, ale zapřísahal jsem je, ať raději zemřou, než mě prozradí. Muka, která bych okusil, by tu byla nevídaná. Když si přišel pan soudce užít, byla druhá žena schovaná a já převzal peníze. Moc se mu to nelíbilo, v kovárně našla nějaký starý meč a vyhrožovala mu smrtí. Nakonec ho pustila a časem byla sama propuštěna po uplynutí trestu. Když však přišel jeden z gardistů uklidit tu zbraň, všiml si nožky vzadu za kolem. Když jí šel vytáhnout, omráčil jsem ho… Tenhle ji nesměl dostat do rukou, to by byl náš konec… Vytáhnul jsem ho a vzal si jiného gardistu… Sice ji vytáhnul, ale skončil s dírou v břiše. Dostala se na pranýř, ale mučil jsem ji já, a dával sem si záležet, aby to dobře vypadalo, ale ne moc bolelo. Potřeboval jsem ji silnou.
Den ubíhal a já osnoval plány. Odboj našel svitky víry Abalau a rozhodli jsme se ji přivolat při mé službě. Rozhodl jsem se, že zabiju kolegu, pak v gardovně vyřídím zbytek důležitých a nahoře v prvním patře provedeme rituál. Bohužel, jak se setmělo, vše se zvrtlo. Velekněžka Belara získala nějakou masku a měla neomezenou moc. Musel jsem tu hru hrát dál. Kněz za mnou přišel, že tohle musíme vyřešit, ale musel jsem jít shánět lidi do houfu, a když jsem nutil jít sedláka se poklonit jeho paní, rozběhl se na mě s cepem. Dva šípy do hrudi a bylo po problému, ale když jsem mu prohledával kapsy, našel jsem takovou podkovičku, najednou jsem bečel a nemohl si pomoct nechovat se jako beran.
Po deseti minutách ošetření zranění jsem to byl zase já, ale část gardy se pobila s obyvateli a mezi sebou a v knězi se zrodil nápad. Všichni klečeli a já byl vyzván stát jako garda vedle Belarovy velekněžky. Kněz jí předával artefakty na důkaz její moci, a jakmile se dotkla podkovy, stalo se jí to, co mě. A podříznout toho, kdo si myslí, že je ovce, není složité. Všichni křičeli, co se stalo. Zkusil jsem to. Zakřičel jsem „A teď tu vládnu já! Zítřky budou světlejší a lepší!“. Ale na kněze to nezapůsobilo, požádal mě, ať toho nechám, že nastolíme pořádek, jaký byl předtím. Viděl jsem v tom příležitost. Vzal jsem si potřebné věci od mrtvé velekněžky a šel je prozkoumat do krčmy. Dostala se ke mně zpráva, že prý mě považují za zrádce, ale nestalo se tak. Přišel kněz, předal jsem mu jeho motlitby a pogratuloval k postupu na velekněze.
Byl jsem jmenován velitelem gardy hned po Joštarovi, ale ten byl bůhví kde, tak jsem pročítal různé listiny a byli mi přivedeni zajatci. Byla to velekněžka, vůdce povstání a prý nějaký vrah. Musel jsem to nějak řešit. Nechtěl jsem je mučit, a tak jsem si s nimi promluvil. Věděl jsem, že se musím tvářit, že hledám obvinění, ale sám jsem je chtěl z toho dostat. Vraha jsem neřešil. Zabil prý Belarovce, ale pustit jsem ho nemohl. Aspoň ne hned. Ale problém byl s kněžkou. Pak jsem rozhodl. Propustit. V kněžce přidělené ke gardě se vzedmul odpor. Odůvodnil jsem to tím, že za předešlé zločiny byla potrestána a víra v Abalau nebyla zatím zakázána, takže ji nemáme za co věznit. Vůdce povstání jsem nemohl nijak očistit a tak byl uvězněn s tím, že až budou důkazy, popravíme ho. To kněžku uklidnilo, ale najednou se ozvalo hospodou zvolání „Vraždááá! Zabili velekněze!“. Seděl jsem vedle nejstaršího novice, a tak, ještě než jsem vyšel z krčmy, pogratuloval jsem mu k postupu v hodnostním žebříčku, ale že to nebude asi mít dlouhého trvání. Venku chytli někoho z chudiny s dýkou v ruce. Vzal jsem si ho na vyslechnutí. Tvrdil, že ji našel na zemi ve dveřích a nechtěl, aby se zničila. Ptal jsem se ho dál a najednou vidím stín a postavu, co mi jde za záda. Ruka s dýkou u krku, ale než sem stačil něco říct…
Najednou klid, cítil jsem teplo, které se mi rozlévalo po krku na hruď a mé tělo se s hlasitým klepnutím sesunulo na stůl přede mnou. Najednou bylo ticho, žádný křik, bolest, vše bylo pryč… Neviděl jsem žádné krásy pro věřící v Abalau, ani moji duši nerozsápal samotný Belar… Byl jsem mrtvý.
Takto skončil Osrik de Bel, který se snažil pomáhat a ochránit místní, podříznut v krčmě plné odbojářů, někým, kdo nevěděl, co je zač…
Autor fotografií: Mirek
DISKUSE:
Jaroslav Roslav Voves: Paráda. Jen také malá technická. Joštar měl sestru – velekněžku, ne bratra. Já byl jen kněz – veleknězem jsem se stal až po smrti velekněžky.
(Asi genderově neopravená herní dokumentace – už chápu, proč jsi mě nazýval jiným jménem )Jan Štětina: JJ dostal sem to v dokumentaci…měl přijet někdo a měo to být podle toho jak sem měl napsáno, ale nedojel a už mi to nestihli říct.
Jaroslav Roslav Voves: Kromě té nejasnosti o jménu to myslím ničemu nevadilo.
Jan Štětina: Asi ne…jméno bylo prostě zahráno a další vztah se nestihl řešit.
Jaroslav Roslav Voves: Hele, možná pro přehlednost, když zmiňuješ několikrát velekněžku, bys mohl upřesnit, o kterou v tom kterém případě jde – kdyz o velekněžku Belarovu a kdy o velekněžku Abalau. Sem tam se v tom ztrácím
SHani Lilith Scarlet: tak to sa mi paci , ale kedze si bol s nami tak ma tvoja smrt mrzi , ale zaroven som rada ze si oddialil ich smrt a zaroven necakane naplanovanie vrazdy velekneza spolu s obhajobou otocila uplne priebeh hry a jop pozerali sme nevericne hlavne preto ze som ta podozrievala ze si proti mne a nevedela som co vlastne chces
Fantazeen: už jsem to snad jakžtakž opravila při vkládání mi to matoucí nepřipadalo, jsem tedy ráda, že jste se ozvali
