První Věk – Povstání: Očima knihovníka Merita
Vložil/a: admin | V kategorii: Reportáže |
Autor: Saša
Do podlahy hostince se vsakuje krev. Knihovník Merit leží s proříznutým hrdlem u dveří, všude kolem jsou křiklavě rudé skvrny. Není sám, vždyť támhle leží mrtev velitel posádky a strážní. Stačila chvíle nepozornosti a vzbouřenci rozpoutali jatka.
Knihovník sleduje svět překvapeným pohledem. Ví, že jeho život vyhasíná. Kap, kap, padají červené kapky. Natáhne ruku, ale zachytí do ní jen vzpomínky.
Dopis od otce. Tím to všechno začalo. Utreides psal, že je na stopě nového vtělení temného mága Gorana, bytosti tak strašlivé moci, že se proti němu kdysi musely spojit církve Abalau i Belara. Když ten dopis četl poprvé, slíbil si Merit, že otcovo dílo dokončí. Ochraní lidi z Prvního věku a hlavně, hlavně se pomstí.
Nejprve ale musel vnést pořádek do knihovny, po Utreidově smrti propadlé zmatku. Se svou asistentkou Lilith strávil noc pročítáním a katalogizování svitků. Byl to příjemně strávený čas a byl by ještě lepší kdyby do knihovny pořád někdo nechodil a nenabízel pomoc s třídením svitků. Jak odmítnete pomoc třeba velekněžky Belarovy? (Ukázalo se, že snadno – stačilo ji dostatečně znudit neustálými zdrženími.)
Ne všichni noční hosté byli ovšem nevítaní: Pod rouškou tmy se do knihovny vydala velekněžka Abalau Jutwen. Merit neměl o bozích vysoké mínění, ale když mu Jutwen vyprávěla o ústrcích, které musí snášet z rukou okupantů, slíbil jí, že pokud bude třeba, může v knihovně pořádat bohoslužby. Na to však nikdy nedošlo; šílený spád událostí převálcoval všechny dobré plány.
Druhá vítaná návštěvnice byla felčarka Miranda. Její krása přiměla Merita na chvíli upustit od chmurných myšlenek na pomstu. Možná, až se časy uklidní, by ji mohl požádat o ruku. Usadit se, mít děti… Bláznivé snění knihomolovo! Miranda chtěla znalosti, knihovník jí je poskytl zadarmo a s úsměvem, ale nezdálo se, že by cesta k léčitelčině srdci vedla přes svitky.
Než šel spát, vytřídil Merit spolu s Lilith z knihovního fondu spisy, které by v rukou nepovolaných mohly nadělat ošklivou paseku: text o nápoji neviditelnosti a o božských artefaktech. Lilith byla zděšena představou, že by se tyto znalosti dostaly do rukou belarovských okupantů a Merit s ní souhlasil. Ukryl svitky pod kámen v rohu knihovny. To byla ale chyba.
Ve světle nového dne se ukázaly dvě věci: Za prvé, co v noci vypadalo jako bezpečná skrýš, to by ve dne našel snad i slepý. A za druhé, právě ty nejnebezpečnější svitky si někdo odnesl. Merit podezříval vojáka, se kterým se Lilith předchozí večer bavila, ale učednice ho ujišťovala, že ten to být nemůže.
Svitky se nakonec objevily velmi rychle: Přinesl je belarovský kněz, spolu s nabídkou, která se špatně odmítá: Přísahejte věrnost naší víře. Meritovi a Lilith začal běžet čas.
Kap, kap, dělají rudé kapky.
Když belarovec odešel, nabídl Merit léčitelce Mirandě pomoc při hledání svitku, který prý Meritův otec ukryl na hradě. Místo romantického dobrodružství ale přišlo zklamání: Miranda si s sebou na výpravu pozvala šlechtičnu, jejíž nesnesitelnost a povýšenost vyrovnávala pouze jediná věc: Šlechtična věděla, kde je stará knihovna. Knihovník se pokoušel vyzvídat, ale marně. Mnohem později se Merit do Staré knihovny dostal, byla ovšem už dávno vyrabovaná zástupy předchozích návštěvníků. Svitek s kouzlem léčení, prý ukrytý v kovárně, knihovník nikdy nespatřil.
Kap, kap.
Co se stane těm, kdo se vzepřou, mohl Merit vidět názorně už dopoledne. Jutwen stanula před tribunálem, prý ztropila nějakou nepřístojnost v Belarově chrámu. Knihovník vše pozoroval mezi přáteli z pevnosti: Lilith, mladou šlechtičnou (sestrou té z rána) a lovcem. Nemohlo to dopadnout dobře a také nedopadlo: Jutwen odsoudili ke krutému bičování a uvrhli do harému, kde svým zraněním podlehla. Merit skřípal zuby nad takovými novinami a umanul si aspoň nějak vzbouřencům pomoci. A příležitost se našla: šlechtična potřebovala znát historii velekněžek Abalau. Merit jí ochotně pomohl s hledáním. Ukázalo se, že ta dívka je vnučkou slavné velekněžky! Někde na hradě se měl nacházet medailon zajišťující nesmrtelnost a dívka si myslela, že ví kde.
Nebylo těžké obejít stráže a vyplížit do části hradu, kam belarovci zakázali vstup. Bohužel knihovník a šlechtična přišli pozdě — magický zámek byl rozlomený a amulet nikde. Zvědavý Merit se jal prozkoumávat okolí pokladu a našel magickou past. O chvíli později se, s myslí plnou modrých čtverců a zelených trojúhelníků, zhmotnil na nádvoří. Bezvědomí z divoké jízdy dimenzemi vyřešilo pár facek. Knihovník se rychle vzpamatoval a omluvu „Měla jsem vám říct, že jsou tam pasti,“ přijal už celkem dobrosrdečně.
Pak už šlo vše z kopce: Nejdřív za Meritem přišla Lilith svěřit se, že Belarovci přitvrdili: Buď přijme Belara do svého srdce, nebo půjde do harému. Merit jen pokýval hlavou, když mu učednice přiznala, že bez ohledu na to, že je dcerou zavražděné Jutwen, zvolí přísahu Belarovi. O pár chvil později dostal podobnou nabídku i Merit. Nevyhrožovali mu ale harémem a kupodivu ani smrtí (byť voják, co zprávu doručil, se tak tvářil), ale „pouhou“ ztrátou postavení.
Merit hrál o čas, ale věděl, že prohraje. Musel zklamat krásnou cizinku, co přijela do města se zprávou od Abalau, že je potřeba lidská oběť bohyni. Merit nechtěl živořit. Chtěl porazit temného mága.
Proto poklekl před kněžími Belarovými a odříkal třikrát „Přísahám“. Otázka, jak vážná byla hrozba roztrhání duše v případě neposlušnosti Belarově církvi, teď ale začala být velmi aktuální.
Merit nerad porušoval slovo. Ale za pravověrného Belarovce by se dal označit sotva. Zamlčel okupantům, že po hradě chodí cizinka toužící po lidské oběti, a naopak varoval své staré známé, obzvlášť vnučku dávné velekněžky, že s nimi už nemůže spolupracovat.
Jinak se ale Belarovcům snažil pomáhat, když to bylo pro dobro všech (a zkázu černého mága). Varoval je, že po hradě chodí nejspíš inkarnace Gorana, a po chvíli váhání ukázal velekněžce i dopis od otce. Pátrání ale bohužel nikam nevedlo. Pomohl tedy aspoň belarovskému mnichovi, neuvěřitelně akrobatickému chlapíkovi, v pátrání po Goranově dědictví — doufal, že najdou nějakou stopu, která je přivede k temnému mágovi.
Kap, kap.
Svět se propadl do temnoty a Merita obklopil zářivý oblak.
„POKLEKNI. BUDEŠ SOUZEN,“ zaryčel kovový hlas.
„Dělal jsem to, co bylo správné!“ vykřikl knihovník.
Nezdálo se, že by tohle kohokoli zajímalo.
Kap, kap.
Hnůj. Obrovské hromady hnoje zakrývaly místo, kde prý stávala chalupa čarodějnice Swajilgy. Merit se rozhlížel. Někde tu prý byly ukryté čarodějné svitky… Hledal je spolu s kuchyňskou pomocnicí, ze které se vyklubala dědička Swajilgy. Podle všeho Swajilga nebyla Goranovou inkarnací, jak se knihovník nejdřív domníval, ale naopak přítelkyně knihovníkova otce. Ale veškeré hledání skončilo v hnoji.
Kap, kap.
Masakr. Tak se zvrhla bohoslužba, kterou svolala Belarova velekněžka, opilá mocí obsaženou v lebce svého boha. Merit nestačil sledovat, jak se střídaly vlny spiklenců a protispiklenců, mrtvých a lidí, co si mysleli, že jsou ovce. Nakonec se gardě a novému veleknězi Belarovu podařilo obnovit pořádek.
Jedním ze zabitých byl i kupec z hradu, odsouzený za čarodějnictví. Merit slyšel, že prý kupec použil kouzlo manipulace, oblíbené Goranem, ale nevěřil, že by někdo, komu šlo jen o zisk, by mohl být skutečný černý mág. Hledal dál.
Kap, kap.
Lilith s trpkým úsměvem stojí před Meritem a vysvětluje mu, že se vdala za velekněze Belarova.
Kap, kap.
Belarovců ubylo, už to vůbec nebylo to hrdé okupační vojsko z rána. Velekněz Belara ležel mrtev před hospodou. (Všichni říkali, že to byla Lilith. Ale mohla ta tichá dívka, co Meritovi pomáhala pořádat svitky, skutečně zavraždit svého manžela?) Ale boj ještě neskončil.
Pod rouškou tmy vyrazili belarovci z krčmy, svého nového hlavního stanu. Merit šel s nimi, v ruce neobratně svíral dýku. Šli si nocí pro Goranův amulet. Merit zkoumal temnotu kolem, jestli v ní nespatří povstalce nebo příšery, ale nikde se nic nehýbalo. Přišli, sebrali amulet a vrátili se do krčmy.
Se svolením kléru knihovník amulet vzal a rozlomil. Ať už byl v té chvíli temný mág kdekoli, tohle by jej mělo jednou pro vždy sprovodit ze světa.
Kap, kap.
Opět zářivý oblak.
Merit se odhodlal: „Vidíš, porazil jsem Gorana, tvého nepřítele!“
V uších mu fičí vítr: „BLÁZNE! GORANŮV AMULET ZNIČILI UŽ TŘI HODINY PŘEDTÍM, NEŽ TY JSI ROZLÁMAL TU CETKU!“
Kap, kap.
Poslední doušek vzduchu, poslední vzpomínka. Merit stojí zády ke zdi s čepelí na krku a ozbrojená cháska se ptá, komu je věrný. Jsou to vojáci Abalau nebo Belarovci? Objevili se tu tak náhle… Ah, k čertu s tím!
„Knihovně!“ vykřikuje. Chyba.
Čepel se zakusuje do krku.
Kap, kap. Vzpomínky vybledly.
