Věnováno Gandalfovi bílému
Jsou bílí, jako ty, mocný čaroději, co přijíždíš za východu slunce na hřbetě knížete všech koní, rychlejšího než sám vítr.
Vždycky jsou bílí.
Pleť mají jako mléko, vlasy jim září leštěným zlatem.
Kráčejí měkkými paprsky nového dne a jsou velcí a silní.
Tak velcí a silní, jak jsme si ani v nejbláznivějších snech nedokázali představit.
A tvrdí o sobě, že jsou krásní.
A tvrdí o sobě, že jsou moudří.
A tvrdí o sobě, že jsou vznešení.
A při tom rozsévají jenom utrpení a bolest.
A kudy projdou, tam se zem pokryje černou krví.
Naší krví.
Nikdy ani ve své nejtěžší hodině, tváří v tvář jisto jisté smrti by to nepřiznali, ale děsí se té barvy.
Tvrdí o sobě, že jsou krásní, moudří a vznešení, ale jejich srdce se zalykají strachem ze tmy,
hlas jim vázne v hrdle a dech se úží tak, že jsou chvíle, kdy ho sotva popadají, jen si na ni vzpomenou.
Pevně věří, že jednou vystoupíme a přijdeme za nimi, černí a hroziví a budeme jako oni.
A při tom, bílý jezdče, my víme, že nemůžeme vyhrát.
A přes to se já i mí černí bratři znovu a znovu bezhlavě vrháme do marných bitev s vámi.
Ne z touhy po vítězství, můj bláhový čaroději, ale pro tu sladkou naději, že si pár těch zatracených parchantů vezmeme sebou do pekla.
