Laeg Mortemir: Rád mluvím o sobě. Jako všichni lidé
Vložil/a: Jutwen | V kategorii: Rozhovory |
Na Festivalu fantazie nemohl chybět ani brněnský bard Laeg Mortemir, který v Chotěboři odehrál dva koncerty. Jeho texty vychází z fantasy světů a některými paroduje písně jiných písničkářů – nejčastěji Jaromíra Nohavici. Na svém webu www.pisnezlarpu.cz publikuje mimo vlastní písničky i cizí zajímavou tvorbu.
Jak ses dostal k hraní a skládání písniček?
Jedenkrát jsem seděl v podkroví u mého dědy, on za mnou přišel se svou starou kytarou a zeptal se mě: umíš hrát na kytaru? Opověděl jsem, že neumím, a on na to: to nejsi pořádnej chlap, a začal mě učit akordy.
A skládání?
Vždycky jsem si rád vymýšlel příběhy, písničky, postavy. K poslouchání cizí muziky jsem se dostal teprve nedávno, protože když jsem si chtěl poslechnout hudbu, vymyslel jsem si ji. Nepřipadalo mi zajímavé poslouchat cizí výtvory. Ale člověk musí vědět, co dělají ostatní, aby sám nezakrněl.
Máš nějaký vzor ve skládání hudby nebo textů?
Pana Nohavicu. V poslední době jsem ale začal objevovat spoustu jiných kvalitních českých textařů: Radúzu nebo Ivo Cicvárka. Dál se mi líbí vážná hudba, hlavně filmová. Naštval mě například film Troja – má spoustu dobrých hudebních nápadů, a když člověk čeká, co z toho vyleze, zarazí se to nějakou blbinou. Naprosto neuvěřitelný je Pán prstenů. Už jsem slyšel hodně věcí, ale myslím si, že ten se bude těžko překonávat.
Čím se inspiruješ při psaní písniček?
Jsem velmi zakomplexovaný elf se spoustou nejrůznějších filozofických nápadů, psychických potíží a reliktů minulosti Daří se mi čerpat z pocitů, které se samy od sebe objevují. Mnohem víc se mi daří muzika, hudba ze mě vyvěrá sama. Písničky, kde je pojmenovaná konkrétní postava nebo vychází z nějakého příběhu, jsou psané na objednávku. Ostatní vychází z toho, nad čím přemýšlím a co vidím – třeba na dřevárnách.
Na které dřevárně jsi byl naposledy?
Bylo to na Moravském Pánu Prstenů, který pořádal kamarád Horset s Mamutem. Bylo to velmi specifické, protože šlo o můj první open air koncert, kdy jsem seděl na agregátu připojený do prodlužovačky. Tímto způsobem jsme ozvučovali celou plochu, kde stály stany.
Prezentuješ se jako elf. Máš špičaté uši?
Jasně, ale musím si je chránit vlasy, aby mě neupálili.
Proč by tě upalovali?
Lidi jsou divní. Kdybych někomu řekl, že jsem elf, nedopadlo by to dobře. Přemýšlel jsem, že bych si nechal udělat elfí uši. Krachuje to na tom, že nevím, jak bych to vysvětlil své babičce. A druhý problém je, jak bych to vysvětlil svým budoucím dětem. Jak to, že já je mám a ony ne. Děti jsou velmi všetečné a bojím se, že by je chtěly taky.
Ty bys kvůli elfím uším podstoupil plastickou operaci?
Jasně. Sice to není levná záležitost, ale není to ani předražené. Každopádně je to levnější než silikonová prsa. Za uši dáš asi 25 tisíc za obě, což je tolik, kolik se platí za jedno prso. Dělá se to tak, že se nařízne špička ucha, složí a sešije.
A máš na tu operaci našetřené?
Nemám, teď jsem si musel koupit nového trabanta, protože starý se rozbil.
Myslela jsem, že elfové jezdí spíše na koni.
Samozřejmě, jedna dívka mě učí jezdit na svém koni.
Jsou elfové vegetariáni?
Myslím, že elfové nejsou vegetariáni. Sám vegetarián nejsem, naopak mám velmi rád maso. Jde o to, že elfové si – podobně jako Indiáni – berou jen to, co potřebují. Není hřích ulovit nebo zabít zvíře pro maso, ale byl by hřích s tím plýtvat.
Některé lži nelze vyvrátit. A o to víc ublíží
Na které nástroje hraješ?
Na kytaru, na mandolínu, na klarinet, na foukací harmoniku, na akordeon, na citeru se teprve učím, na dudy, na šalmaje a na flétny všeho druhu. V příčné flétně mám trochu mezery, ale zobcové zvládnu bez problémů.
"... a na harmoniku hrát a hrát..."
Na co z toho nejraději hraješ?
Záleží na tom, k jakému účelu nástroj potřebuju. Hraní na dudy mě z velké části živí, hraní na harmoniku mě z velké části baví, a ostatní nástroje jsou na půli cesty, jsou do počtu, chtěl jsem si je jenom zkusit.
Jak se konkrétně živíš?
Už jsem prodával ve vetešnictví, kopal jsem hroby, spravoval jsem auta, dělal jsem hostesku na veletrhu, ale hlavně hraju historickou hudbu na různých trzích, v krčmách a podobně. Živit se hudbou není zdaleka tak těžké, jak se říká. Naše společnost má takový blok, že být umělec je divné, na vodě, není z toho moc peněz a kdesi cosi… Rodiče se vidí ve svých dětech jako v právnících, inženýrech, stavitelích.
V informačním centru, kde jsem jeden čas pracoval, nechodili turisti, ale důchodci, kteří si chtěli postěžovat a vykládat o svém životě. Jednou přišla Cikánka, která vykládala, že zavřeli její dceru a že jí veze velkou bednu od banánů plnou oblečení. Potom usnula, hrozně nahlas chrápala a rušila mě při práci. Potom tam chodila paní, která psala politickou satiru velmi pokleslé kvality a nutila mě, abych si ji četl a řekl jí svůj názor. Lidi hrozně rádi vykládají o sobě – já taky. Je to takové vděčené téma.
Řekni o sobě něco. Co by sis o sobě nechtěl přečíst v novinách?
Štve mě, když lidi někoho odsuzují. Nikdo nedělá nic sám od sebe, všechno má nějaký důvod. Můžeš někoho nepochopit, ale nikdy bys ho neměla odsoudit, protože nevíš, proč se chová tak, jak se chová. Bojím se, že někdo řekne: vy jste pozér. Když nevíš, jak bys někoho potopila, označíš ho za pozéra. Na to se totiž nedá nic říct.
Myslíš, že působíš jako pozér?
Určitě ano. Naštvalo mě, když mého kamaráda Barbara Mamuta, který vystupoval v SuperStar, označili za pozéra, který chce být jen slavný. Mamuta znám celý život a není horší urážky a lži, kterou o něm mohli napsat. Kdyby tvrdili, že je homosexuál, tak se tomu člověk vysměje, ale tohle je podpásovka.
