Od doby, co Stephenie Meyerová podlehla iluzi, že správný upír svítí na slunci a vlkodlaci jsou chodící reklama na značkové džíny, kteroužto poněkud zvrhlou ideu prodala teenagerům po celém světě za hezkých pár milionů dolarů, nastaly supernaturálům těžké časy. Jak se ukázalo, ona iluze (a touha z toho něco na vlně vytřískat) byla totiž značně nakažlivá a s nadšenými, (bez)nadějnými autorkami se vzápětí roztrhl pytel. Do té doby psaly céčkové porno, teď tomu začaly říkat fantasy romance a aspoň jedna postava musela mít dlouhé zuby (špičáky, ty přední mají králíci, kteří z toho snad jako jediní vyšli nedotčení). Na druhou stranu však připusťme, že se mohou najít i světlé výjimky, které dokážou napsat něco hodnotného, či alespoň perspektivního. Každý nějak začínal a já se nechal přesvědčit, abych do jedné takové serie nahlédnul.
Pokud čekáte, že ve výsledku autorku upálím, asi vás zklamu. A to je vlastně ale dobře. Osobně se domnívám, že na konci tohoto textu z toho totiž vyjde sice poněkud doutnající, ale s objektivním potenciálem a doporučením, ať si to za dodržení jistých bezpečnostních opatření přečtete. Budu přitom stejně „zlý“, jako na všechny ostatní autory a knihy, které jsem kdy četl.
Debora Raleigh byla původně spisovatelkou romancí historických (céčkové…eh…no nic, jdeme dál), až posléze se pod pseudonymem Alexandra Ivy tematicky zaměřila na romance ze světa fantasy. Nutno říci, že tady v základním přístupu a charakteristice splňuje všechno, hovořící pro to upálení. Ale nepředbíhejme, tady by se to právě nemuselo vyplatit. Ze světa fantasy romancí tedy sepsala serii s názvem „Strážci věčnosti“, mající úctyhodných 18 dílů. Což je bohužel také základní chyba, kterou to primárně zabila. Kolik knih bylo doposud přeloženo do češtiny si nejsem zcela jist, ale tuším, že 8, z nichž sám jsem přečetl 4. A teď se tedy dejme do rozhodování, zda škrtnout sirkou, nebo autorku naopak pochválit.
Začal bych tím, co je na jejím díle z mého pohledu pozitivního a bez jakéhokoliv nadržování důvodem, proč to číst nebo proč je to zábavné. Předně je zde alespoň na první pohled docela funkční reálný svět, který nevykazuje zásadní chyby v rámci existence supernaturálních bytostí v něm (upíři, vlkodlaci, démoni…). Bytosti samotné navíc mají poměrně široké a pestré dělení. Jsou přesvědčivě popsány co do vzhledu, charakteristických rysů chování, jejich společenství i zvláštních schopností, aniž by autorka od někoho opisovala nebo plodila nesmysly, právě naopak. Její fantazii a zároveň určitou praktičnost v tomto ohledu by jí mohli i mnozí spisovatelé serióznějších věcí závidět. Autorka má taky poměrně slušnou schopnost popisovat morální či jiná dilemata postav, která ač nebývají nějak hluboce mentálně náročná, přesto mají něco do sebe. Není to žádná realita od sebe navzájem ohryzaných středoškoláků a největším problémem není, jaké je to strašné být upírem, protože kdo by pak kupoval úsporné žárovky…ehm…. A možná právě ze své praxe romancí historických si taky autorka přece jen přinesla i jakousi schopnost se s tím lidově řešeno nes***. Takže co nejde po dobrém, to se dá vždycky vyřešit mečem, pistolí, či kouzlem a tu krev ze stěny holt pak časem někdo stáhne. Na nepřítele se nehází laní oči, ale ideálně granát, což je oproti „stmívací módě“ opět velké plus.
A teď k těm sirkám… Všechno zlo autorčina díla pramení podle mne z jediné věci. Že to má těch 18 dílů. Autorce totiž zásadní nápady dojdou zhruba u druhé knihy a začíná pozvolná sebedestrukce všeho dobrého, co v těch knihách je. Kdyby bývala napsala pouhopouhou trilogii, velmi pravděpodobně by to dílo bylo úplně někde jinde. V každé knize jsou totiž jiné ústřední postavy, zpravidla vybrané z vedlejších postav dílu minulého a naopak postavy v minulých dílech hlavní se postupně hromadí coby divadelní křoví (a jejich počet stále roste). Takže pokud si někoho oblíbíte, máte smůlu, příště už navždycky bude jen to křoví. Stejně tak autorka bohužel omílá stále dokola tutéž dějovou kostru, která se s každým dílem prodává čím dál hůř, protože je to čím dál víc vidět (s trochou nadsázky byste mohli říct, na které straně přijde jaká pasáž). Neustále se stupňuje blbost protagonistů celkově a hysterie ženských představitelek, což taky čtenáři nepřidá. Jak se postavy hromadí a každý díl autorka musí představit jednoho dva nové kruťáky, tak zjišťujete, že přitom jsou i čím dál lemravější (že někomu dáte po x-té titul „král“ z něj samo evidentně prostě víc než tupouna z Gumídků neudělá). Zkrátka veškerá plus se postupně sama požírají a mínusy znásobují. Navíc o co je kniha slabší, o to více tam musí být sexu, který autorka používá jako instantní výplň, když už to jde celé do kytek. Trocha céčkového…tedy…romantického sexu a s dějem to udělá zázraky (že jste ještě před dvěma stranami řešili zkázu světa a teď se 10 stran souloží není podstatné, konec světa počká).
Jak tedy dílo zhodnotit… Více to musí vypadat z tohoto textu asi na sirky, avšak autorka doplatila na dojem, že prostě sfoukne z fleku 18ti dílnou epic ságu, na kterou objektivně neměla (a kdo jo, i F. Herbert, který napsal Dunu, toho napsal míň a to byla trochu jiná liga). Proto pokud si tuto autorčinu chybu samovolně vyfiltrujete prostě tím, že si vyberete jen jednu či dvě knihy celé ságy, zbudou vám v podstatě velmi pravděpodobně díla zahrnující z drtivé většiny jen zmiňovaná plus. Osobně doporučuji jako testovací vzorek knihu v pořadí druhou, po česku „V objetí temnoty“ (hlavními protagonisty pro vás budou upír Viper a démonka Shay).
