Heroes V. Třinácté zatmění – Do třetice všeho dobrého
Vložil/a: admin | V kategorii: Reportáže |
Autorka: Kazma
Říká se: „Padá hvězda, něco si přej.“ Jednotvárnost noční oblohy proříznul zářící meteorit, aby se vzápětí zakousnul do poklidné ztichlé krajiny, vyplašil spící zvěř a… pohnul se?
Nastal den. Ptáci zpívají, listy stromů šumí ve větru, zatímco slunce začíná svou pravidelnou pouť po obloze, ale tady ne.
Kam jen oko dohlédne, je mrtvá země. Okolo se tyčí vysoké špičaté věže poslední výspy uctívačů Ashy, nekromantského města Nadin-Zakiru. Slunce zakrývají temná mračna. Vše se halí do věčného šera. Šero a ticho. Nekromanti bývají velmi neradi rušeni od svých studií, jenže nedávno odtál poslední sníh a živí se pohnuli do války.
„Arantire! Kámo! Inferno je zpátky!“ zařval z plných plic Malekosh,generál Podzemí, který bez jakéhokoliv vychování naběhl na poradu náčelníka kmene Urgash, Shak’Karukata a Nejvyššího nekromanta Arantira. Zatímco na vyšších nemrtvých je vidět pouze určité rozladění, Kmeny si tuto zprávu předávají hlasitě dál.
Ne, nejedná se o úvodní intro k nové kampani v Heroes V., jedná se o začátek letošní larpové bitvy na motivy Heroes V Might and Magic, Třinácté Zatmění. Třetí ročník, zhruba stovka hráčů šesti stran o dvou herních dnech a „Ano, hlavní organizátore“, se říká tam tomu v tom červeném a zlatém, mnozí z vás již ví, nemusím jej dlouho představovat: Bonhart.
Tábořiště, které se rozkládá podél Sázavy, v těchto místech nezvykle teplé, a členitá herní plocha, jež vyžaduje velmi pevnou obuv a alespoň rozumnou fyzickou kondici, vám ve většině případů zanechá dojem nesmazatelný. Ať už díky tomu, že zapřísaháte všechny známé Bohy, že už přestanete s kouřením, nebo že začnete cvičit. Ovšem dámy a pánové, ruku na srdce, pokud tu hlubokou rokli, která přetínala půlku herní plochy, dokázal přelézt hlavní velitel Nekropole se zničeným kotníkem, aniž by si stěžoval na příkrý svah nebo ujíždějící jehličí…?
Další věk se nám nachýlil ke konci, a jak je již naznačováno v úvodech na oficiálních stránkách akce, (heroes5.cz) některé věci se začaly kazit. Z podzemí vylézají různé nevídané bestie, a zatímco se nad nimi mnozí z nekromancérů a mágu rozplývali dojetím a blahem, mají ostatní jednotky docela napilno s eliminací nepřátel. Ano. Věčnou řevnivost Koalice a Úmluvy nedokázal narušit ani fakt, že se začaly objevovat stvůry pekla. Pro představu Koalice (ti hodní, nebo to o sobě tvrdí):
Gryfí říše – lidi, jsou všude a příliš nevynikají v ničem, až na to lézt někomu na nervy a kazit jinak příjemnou noc.
Hvozd – lesní elfové, takový ti stromo…, letos zatraceně výkonní.
Stříbrná města – svobodomyslní mágové s neuvěřitelně neoblomným přesvědčením, že oni vědí všechno nejlépe.
A proti nim Úmluva (ti takzvaně zlí, co ví, že jsou hodní):
Nemrtvý – mírotvůrci jak řemen, jejich armády sice trochu zapáchají, ale to nevadí.
Podzemí – temní elfové, takoví ti skálo…, co si schovávají rezervní dýku i tam, kde byste to nečekali.
Divoké kmeny – huňatí, přítulní, ale opovažte se jim sebrat kostičku.
Po světě se potuluje bezprizorní anděl, osamělá faceless a nikdo tomu neví začátek ani konec. V přístavišti lze ulovit korálovou kněžku vodní bohyně, z podzemí vylézají zmutované „příšerky“ a milicionáři (jednotka Gryfí říše) otevírají další láhev vodky. Jinak si nedokážu vysvětlit, jak se jim podařilo zdrhnout od svých nadřízených a společně s několika gremliny založit vlastní autonomní státeček. Byť se to může zdát s podivem, se záhadnými událostmi ještě nekončíme. Jeden z nejmocnějších čarodějů Stříbrných měst se pošetile snaží zachránit svého přítele ze spárů nemrtvých, do kterých se dotyčný dobrovolně uvrhnul. O tom něco vím, svatá královna Gryfí říše je těžce nemocná, tři ze čtyř upírů postihuje akutní vypadávání zubů a víkend se nám chýlí ke konci. Sobotní závěrečnou bitvu rozseká Koalice Úmluvu a Úmluva slibuje pomstu. Následně nastává neděle, nevím, jak na tom byli naši nepřátelé, ale my jsme pokazili skoro všechno, na co jsme sáhli – kromě konce.
Přeživší živé jednotky pozvedají své pěsti a zbraně k nebi. Vzývají své bohy, nebo jenom řvou. Oslavy vítězů jsou hlasitější, než nářek umírajících. K všeobecnému veselí se připojují i hlasy vyšších nemrtvých, co na tom, že by se měli „chovat“, ale vždyť tohle byla poslední bitva tohoto roku.
První sněhová vločka si našla své místo na tváři upírky, nikoliv opité krví, ale vítězstvím. Připadá jí to skoro nemožné, ta věc, nad kterou uvažovala ještě před několika hodinami. Nad tím, že prohrají. Asha stála při nich, při všech. Hladově si olízne špičáky a dívá se po nějakém umírajícím. Ve smrti jsou si všichni rovni. Všichni jsou jen jídlem. Lichové a ostatní nekromancii začínají korigovat zombie ovládané nekonečným hladem, schopné vrhnout se i na spojence.
‚Dnešní menu, rytíř, který se zatím nestihl smířit s Elrathem,‘ usměje se upírka a odežene od své kořisti jednoho z gnollů. Její postoj k situaci je jasný, první ona.
A to je kouzlo, když armáda vstupuje na bitevní pole demoralizovaná a zničená a o méně než patnáct minut později jsou z nich vítězové zvedající své zbraně vysoko k nebesům a řvoucí úlevou. Až zle připiti vítězstvím. To, že jsme celý spor jako Úmluva prohráli, nám řekl Bonhart hned vzápětí, ale co? Aby to Ďas spral, vrátili jsme jim to za tu sobotu. Zůstalo nás živých něco kolem dvaceti. Nejdřív jsme minimálně dvě minuty provolávali slávu sobě a následně i Bonhartovi.
Upřímně, jako každý rok jsi v nás utvrdil přesvědčení, proč je Třináctka i v neděli. Ta atmosféra. Ty nervy. To vítězství. A co nakonec, když už vše bylo řečeno?
„Díky. Za rok zase.“
Ozvalo se z místa, kde stejně jako loni, již nikdo nestál.
