Prapůvodní pohanský Samhain, pozdější křesťanský Předvečer Všech svatých (All-Hallow-Eve) a dnes ve slavících zemích tedy zkráceně Halloween, popřípadě v Latinské Ameriky známý ještě zvlášť jako Noc čarodějnic. Letos se mi poprvé naskytla vytoužená příležitost jej společně s kamarády a přáteli náležitě oslavit. Tento ve světě rozšířený svátek zdaleka není jen věcí USA, jak se možná mnozí domnívají, ale jeho čas přichází i v zemích jako Japonsko, Švédsko, Austrálie a dalších. Čas duchů, strašidel, kostýmů, dýní, všeobecného veselí a spousty sladkostí. Je to vlastně celé takový jeden velký larp, nebo ne?
V Praze tento svátek slaví, jak jsem zjistil, už několik let a dokonce i za účasti celé jedné domácnosti včetně rodičů. Vpravdě jsem musel obdivovat právě jejich zapálení pro věc a schopnost si hrát, kterou dnes už většina „dospělých“ tolik postrádá. Jestlipak už někdy byli na dřevárně? Ale to odbíhám od tématu.
Musíme tam všichni… Foto: samospošť. Neklamným symbolem čehosi podivného by pro neznalého člověka jistě byla už svítící dýně na balkoně (loni měla v sobě zaražený pro jistotu ještě opravdu velký nůž). A pozvané pak čekal byt plný balónků s obrázky kostlivců, nalepených netopýrů, pavučin, svítících lebek a spousty dalších „děsivých“ věcí včetně vizuální stránky občerstvení (želé ve tvaru lidských rukou, z něhož se řezaly prsty, bylo kupříkladu opět hitem roku loňského). Sešlo se nás letos nakonec celkem 9 lidí v kostýmech všelijakých, od nemrtvých až po šílené vědce. Početně statisticky mírný pokles, avšak stále výborná společnost. Čekala nás Halloweenská videa z celého světa (aneb kterak jsme měli potěšení z cizí hrůzy), fotky let minulých a nakonec i procházka noční Prahou za zvuků flétny, pěkně kolem zdejšího hřbitova, navštívit jeden spřátelený bar a pak zase domů.
A proooooč?
Ptáte se, proč vlastně Halloween slavit? Pokud si kladete tyto otázky, pak to prostě nejspíš není svátek pro vás. Nedá se slavit povinně nebo logicky, musí se slavit, protože chcete a vyžaduje vlastně jen jedno – nadšení, což je na jednu stranu jen tak málo, na druhou dnes už pro spoustu „racionálních“ lidí nepřekonatelná překážka.
Je to právě Halloween, který je pro mě tím nejlepším svátkem, který znám. A věřím, že ve všech zemích, kde každoročně přichází, v něm děti i dospělí nacházejí něco skutečně výjimečného. Celý svět se mění v jedno velké kostýmové šílenství a starosti všedního života mizí někam pryč. A pod tím vším se třeba skrývá víc vážných a upřímnějších myšlenek, na živé i zemřelé, než kdy jindy.
Že je to „cizí“ svátek a u nás nemá co dělat? Vždyť to je přece hloupost. Svátky mají lidem přinášet radost, ať už jsou z Ameriky, Ruska nebo Pákistánu. Kolik lidí skutečně myslí na Dušičky? Kolik jich zajde na hřbitova… a z těch co ano, kolik jen proto, že to musí bejt? Proč by úcta k zemřelým nemohla být svobodně dána najevo místo mnohdy napůl šedé návštěvy hřbitova všeobecným veselím?
Paní s kosou mezi námi
Svým způsobem je i někdy přístup k Halloweenu odrazem společnosti, v níž žijeme. Vánoce už dávno nejsou pro většinu lidí svátkem lásky, klidu a míru, ale časem stresu, přežírání a slev v Tescu.
Když zemře někdo blízký, na hřbitově se sejde dav příbuzných, z nichž někteří by měli co dělat, aby si vůbec vzpomněli, jak se zemřelý jmenoval křestním jménem a teď si potřásají rukama a přemýšlí, jestli bude večer v televizi fotbal. A všichni se mohou zbláznit, aby nikdo nenarušil pietní atmosféru. Co na tom, že zesnulý by si býval asi d nejvíc přál, aby se do rakve uložil najatý herec a ve vhodnou chvíli způsobil srdeční zástavu tetě ze Zlína, která ho celý život… která mu pila krev. A jeho největší radostí by bylo vidět, že se lidé smějí, i když on už tu není, ale bylo to něco, o co se snažil celý život.
Zástupkyně pohřebního ústavu, placená lépe než většina přítomných a s profesionálně truchlícím výrazem zopákne po devatenácté dneska zas ty samé bláboly, mrtvého absolutně neznaje, a kdo trochu přemýšlí, vlastně toho, o kom mluví, vůbec nepoznává. Kdyby to ten mrtvý o sobě slyšel, asi by si život ukrátil dobrovolně, o tom vůbec nepochybujete. V horším případě třeba (za příplatek) přijde pak i básnička a zesnulému se dostane úžasných tónů vážné hudby nebo dechovky. Co na tom, že si doteď pamatujete „lásku“ zesnulého k nim, výstižně popisovanou zpravidla řečí nespisovnou, s lahváčem v ruce, při příležitosti metalových koncertů. Nevyhnutelně vás úplně na konci napadne – ještě že to nevidí a neslyší.
A tak je tu na závěr otázka – prokazujeme úctu či vzpomínáme skutečně na zemřelé lidi, nebo se řídíme jenom tím, jak společnost říká, že je to žádoucí? Co z toho je správnější?
DISKUSE:
Marta Nessa Krausová: Jo, naši jsou super. Na larpu nebyli, i když začali přemýšlet, že by se na nás někdy jeli podívat (a fotit, samozřejmě). 🙂 Článek je hezký a konec je opravdu k zamyšlení.Ivo Bonhart Nepeřil: Nessa: Každý z nás v sobě nosí skrytého kostlivce – pro larp ideální předpoklad.:-D
Milada Kazma Škývarová: Kostlivce? Já jich tahám víc
Ivo Bonhart Nepeřil: :-D
