Nudíte se? Vydejte se vpodvečer na cestu na cestu s Českými drahami.
První krok, najděte si relativně malou a zapadlou vesnici, ale pozor, musí v ní být vlaková zastávka. Zadruhé, najděte si spojení z oné vísky kdesi v severních Čechách dejme tomu do Brna. Další kroky, zahrnující přesun do vsi, vynechávám; dostat se tam je z principu snazší, než dostat se stama.
Až bezstarostně nakráčíte k pokladně a poručíte si dvakrát do Brna, začne ten pravý konec nudy … Postarší milý výpravčí nejprve zazmatkuje, že do Brna už nic nejede, ale poté, co ho začnete přesvědčovat, že idos našel několik spojů, znejistí a jme se také vyhledávati. Po půl hodince vám vítězoslavně předloží lejstro se šesti spoji, z nichž nejkratší trvá sedm a půl hodiny a ten nejdelší, dvanáctihodinový, to musí brát snad až přes Budapešť. Po kratší diskuzi se všichni shodují, že v úvahu přichází jedině ten sedm-a-půl-hodinový spoj přes Louny a Lovosice, odjíždějící z Domoušic v 19.43, lístek je vytištěn a slavnostně uschován v portmonce.
Další problémy začínají zase až v Lovosicích. S vědomím, že na přestup máme jen čtyři minuty, naběhneme na nástupiště, kde má údajně stavět vlak na Prahu. Ten zde sice skutečně brzdí, ale do skřípění brzd se ozývá neutrální hlas nádražního tlampače: Praha, hlavní nádraží, Olomouc, Ostrava, Košice… Tohle moc na Brno nevypadá, takže se s naivní nadějí obracíme na průvodčího, který nám potvrdí, že ano, vlak jede do Prahy, a ne, nejede do Brna. Zmateni nastoupíme s tím, že a) jsme úplně blbí a za b) v Praze něco do Brna pojede. Otázka je, kdy.
Když se ve vlaku usadíme a posléze i ubezpečíme, že je to skutečně ten vlak, který nám našel onen milý výpravčí, vyhledáme průvodčího a konfrontujeme ho s touto skutečností. Po krátkém zamyšlení nás ten dobrý muž vyzve, ať si sbalíme saky paky a následujeme ho do lůžkového vozu. Poté, co nás protáhne čtyřmi vagóny, jejichž chodbičky jsou průměrně o deset centimetrů užší, než my a naše bágly, nám jeho kolega nabídne dvě lůžka. Na dotaz, zda jsme dva muži nebo muž a žena (pravda, byla jsem poněkud schovaná za batohem spolucestujícího) jsme dostali informaci, že pro osoby různých pohlaví stojí obě lůžka 890 korun, ale kdybychom šli každý za osobou stejného pohlaví, zaplatíme pouhé tři stovky. Cena za pět hodin ubytování nám vyrazí dech , svou výší zcela jistě trumfne leckteré pražské hotely.
Odmítneme a zdvořile žádáme o spoj z Prahy do Brna, který nám průvodčí ochotně poskytne, ovšem s dodatkem, že tento vlak staví jen v Holešovicích a jím nalezený spoj vyjíždí z hlavního nádraží. Ubezpečí nás ale, že na hlavák určitě stihneme přejet metrem a posléze nás pošle zpět do druhé třídy, kam se vracíme otlučení a s konstatováním, že okružní jízda po vlaku byla sice poučná, ale každý má své místo – a to naše v lůžkovém voze rozhodně není.
Jak projíždíme Prahou, jdeme se paranoidně zeptat, kdy že budou ty Holešovice… a náhodou opět narazíme na našeho známého průvodčího, který s naprostým klidem tvrdí, že vlak přece staví i na hlavním nádraží. Mírně dezinformovaní mechanicky následujeme jeho rady a v duchu si pomyslíme jen něco o únavě a pozdních nočních hodinách.
Na nádraží se rozhodneme dát přednost čerstvému nočnímu vzduchu a samotě, takže vyrážíme alejí směrem na Masaryčku, sejdeme z cesty a chceme se usadit na trávníku. Protože je mokrý, zvolíme náhradní variantu – betonovou zídku. Po několika minutách nás oslní tři světla a z můstku nad námi seskáčou tři policisté. Bez dlouhých řečí si řeknou o doklady a velmi podrobně se jimi zabývají. Když se ujistí, že po nás interpol nepátrá (naše dedukce), rozloučí se a bez vysvětlení odchází. Milí, ale …
Poslední dějství cesty se odehrává ve ztemnělém kupé, jen my dva a cizí chlápek s ipodem. Kromě toho, že podezřele dlouho stojíme v Pardubicích , posouvají nás sem a tam a nakonec posadí na jinou kolej, se už nic zajímavého neděje. Ve čtvrt na čtyři se z matného ranního svítání vynořuje brněnské nádraží, od kterého víme, co čekat… i ty podrazy jsou tak nějak důvěrně známé.
Zkrátka, chcete-li zatočit s nudou, víte, co máte dělat. Bylo to fantastické. Takový larp by nevymyslel ani sebelepší org.
DISKUSE:
Entony Skřet: Nu zkrátka české dráhy si berou k srdci kritiku a starají se o zábavu svých cestujících i nekonvenčními prostředky 😀 …… jen.. no možná by se nás mohli zeptat jestli máme zrovna náladu na tento typ hry …Ivo Bonhart Nepeřil: Aneb proč stávka na železnici trvala 24 hodin? Aby ji cestující poznali od zpoždění.
Entony Skřet: Mimochodem ti policajti patřili ke dráze jeden z nich nad mou kartičkou pojišťovny a in kartou které si prohodil říkal : vy jste také u nás? jako u železnice…
Ivo Bonhart Nepeřil: Entony: Třeba si myslel, že jsi příslušníkem našich elitních pořádkových jednotek…neuvažoval jsi, že se dáš třeba k dopravákům? 😀
Fantazeen: Entony, to by se mohli zeptat… a hlavně, ta cena!!! a s těma policajtama… sem si to mohla myslet… ale dobrý cpčka, ne? 😉
Bonhart 😀Entony Skřet: neeeee mám něco jako sebeúctu 😛
Entony Skřet: Ale uvažuju zda se nestát průvodčím.. vzhledem ke stavu toho z lovosic přemýšlím zda nefasují travičku na kouření či něco obdobnýho 😀
Entony Skřet: ha…. *zlomyslný úsměv* udělám radost meltimu konečně akce která cenou trumfne čpp omlátí mi ji o hlavu 😀
Martin Pospíšil: …dráhy… science fiction spíš ještě než fantasy nebo ještě spíš horror…
pamatuji si jednu písničku Uhlířovu z mládí, kde se velice pochopitelně zpívalo: …ajznboňácká ty svině!…
