FANTAZEEN

Autorka: Kazma

Esence být. Být v Jestřebí. Co psát? Co rozumná psát, když být skřet? Já neumět psát. Já neumět číst. Tedy neudělat žádná reportáž. Tedy mít všichni eňžuču a žuču smůla.

No tak ne, když to nezvládne napsat skřetí šaman, tak já to zkusím.
Kdesi k severní Moravě vyrazila z hlubin divokého Valašska malá hrdinská výprava čítající přesně dva skřety a Bertu – ukecanou ovčí lebku. Cesta probíhala přesně podle předpokladů. To nejelo. To mělo zpoždění. Na ty se muselo čekat mnohem déle. A tomu se zamávalo, protože nezastavil tam, kde jsme chtěli.

Věčný dík šéfu Cechu vlka Gwenhirovi a Drakeovi, již naši skupinku, ke konci čítající tři skřety, dva paladiny, kněžku, mágyni, jednu podivnou existenci, tři kouzelné hole a bagáž, obětavě dovezli posledních šest kilometrů ze Zábřehu na Moravě až do tábořiště.

Být děleno na Rav a Čer. My být v Čer. Být skřetí menšina. Nechtít platit daň a chtít pobírat dávka. Nemoct ani jedno.

Herní území bylo rozděleno na hlavní město Severního království Ravenburg a přilehlou obchodní stanici Černobor. V Ravenburgu sídlili Seveřané a všemi opovrhovaný kult Zlatého hada plnící vůli Wilhelma z Rottalu (skřety od minulého ročníku prozíravě nazývaný Kanál Pepa, neptejte se mě, jak na to Šmóďa přišel).

V Černoboru to pak byla zoufalá výprava Arnulfovců, hledající svého ztraceného krále a ještě zoufalejší zbytky Cronberských lidí a skřetů na útěku.
Takové bylo původní rozložení.
Jenže zvrácené ovečky vrchního šamana Šarkeše (Šmódi) s iniciativou sobě vlastní a příliš omezenou zásobou slov v lidském jazyce, než aby se s nimi dokázali hádat výběrčí daní, či jiná nechutná pakáž, dokázali udělat z nevýrazného čehosi základnu duchovní i obchodní moci.

Nemoct za to, že skřeti umět pracovat a v Čer postavit:
Hradba, balista, obranná věže, totem, velká dílna, velká farma, pole, chlévy, katedrála a bažina.
V Rav stát pár chatrčí, dva pole a vetchá dílna železomistra.
Žuču lepší, než eňžuču. My mít v Čer všechna kněz a spousta zázrak. Hlavně mít klid. V Rav furt někdo rvát, mluvit a dělat láska mezi sebou.

Někteří hráči si stěžovali, že se nudí, nebo že jsou zmatení z podivného herního vývoje. Buďte zmatení, když jste vyšinutý skřetí šaman; to vám prostě v tu chvíli nedojde, že není něco tak, jak by mělo být.

Zkuste se nudit, když máte vyživovací povinnost sedmi neustále hladových skřetů, snažíte se nasměrovat jejich prudérní povahu proti správnému nepříteli, přežít občasné útoky bestií a Rottalovců. Nemluvě o věčném stěžování vrchního šamana Šarkeše, že „Ka’zma zase něco chtít a být to asi peníze“.

Na svoji obhajobu dodávám, že jsem se častěji chtěla učit nová kouzla, než mu vybírat kapsy. Učení se kouzel byla velmi zajímavá agonie, což mi potvrdí většina zúčastněných, která neměla magický talent dřevěných misek či korbelů plných piva.
Například kvůli tomu, abyste se mohli teleportovat, jste museli zaběhnout půl kilometru pod žhnoucím sluníčkem (jen počkej Šarkeši, já ti to někdy spočítám) a podobné nechutnosti.

Ale jak už jsem se před tím zmínila, ne všichni se nenudili.
Bylo to zapříčiněno rozdílnými názory organizátorů? Neschopností domluvit se? Nevím, těžko se mi to posuzuje. Určité pasáže mohly být zvládnuté lépe, některé věci dotažené, něco zase provedené jinak, jenže hru netvoří jen nevděčné orgovské povolání, je tu další aspekt. Hráči. Přesně tak. Kdo se opravdu snažil, aby se nenudil? Položte ty dlažební kostky zpátky. Nemůžete mě kamenovat za pravdu, teda můžete, ale dejte mi tak deset sekund, abych stihla utéct dostatečně daleko.

My vypořádat se s mor, světem nesvětem, oživovači mrtvých, zlá zvěř, divná démon, sama se sebou a dosáhnout svá.

Shrňme to. Představte si pět-šest příslušníků všech zúčastněných stran, vcházejích do pověstného Astrálu (světa nesvěta – umřít tam nemůžete, ale můžete začít slintat), kterak se snaží obhájit své zájmy. Arnulfovci chtěli zpět svého ztraceného krále. Seveřani chtěli vědět, kdo zabil jejich bývalého krále. Rottalovci (jinak řečeno kult Zlatého hada) chtěli získat Esenci zla pro svého císaře Wilhelma (Kanál Pepu). A Cronberčani? Ti šli primárně proto, že museli, sekundárně proto, aby se dozvěděli, jak zabít svého úhlavního nepřítele.

My stát před démon, on hlídat Esence a Arnulf. On ptát se, co my chtít a co dokázat. Všichni mít květnatá mluva. My říct jen to, že chtít prohnat meč srdcem Kanál Pepa. My pobavit démon. I ostatní. Démon říct, že my se muset dohodnout, určit jednoho eňžuču, kdo mluvit. My nemoct udělat dohoda. My muset opustit Astrál a jít zpět.
Cronberčani z toho vyjít jako vítěz. My mít nás. Mnoho skřet!

Lépe řečeno: poražený se určuje lehko, vítěz mnohem hůř. Řečeno jednoduše: nikdo nedostal, co chtěl, ale jenom naše cronberská strana to brala jako výhru.

Co teď? Wilhelmovi posluhovači jsou zabíjeni. Polemizuje se nad vytvořením Arnulfova dvojníka. Seveřani nadále hledají vraha svého bývalého krále a Cronberčani? Nevím teda jak lidi, ale skřeti jsou rozhodnuti dostat Kanál Pepu a konečně to s ním skoncovat.

Pokud jsem zapomněla na něco podstatného, vyčtěte to do komentů, nemohla jsem být u všeho a všechno pochopit. Tedy závěrem.

Přese všechna přání přišla neděle, tedy čas odjezdu. Dva kilometry do obce Jestřebí, tam na bus, a pak do Zábřehu, tam na vlak a do všech světových stran. Tímto smekám – již po několikáté – před řidičem linkového autobusu, který do svého vozu dokázal naskládat většinu osazenstva Esence s bagáží a zbraněmi. Nemluvě o tom, že se ani nepokusil umlčet blíže neidentifikovatelného kněze, který se rozhodl začít kázání.

Asi o čtyři vlaky později skončil pro dva skřety a Bertu poklidný víkend. A za zvuků upravené verze upravené verze… Dobře jinak, za zvuků upravené písně Kuráž jako správné trpoš, jejímž autorem je patrně Connor Elofobijec, pro nás opravdu víkend skončil.

Díky Thilisaru za dobrou akci, všem skřetům, co se chovali… jako skřeti, a taky díky starostovi Černoboru, který nebyl rasista a měl pro naší menšinu pochopení.

Nakonec snad jen dokládám nejlepší části z oné námi vyřvávané písně:

Ať jsi běžně kovář, nebo jenom rváč
Vezmi zbraň, na jihu čeká Wilhelm sráč
I když v boji na nás hledí zvysoka
Já vsadím tvoje zuby, že do roka tu zazní

Dnes je válka u té lidské věžičky
Skopem Hady na prťavý čtverečky
Člověk nebo šar’ka, nebo tar’et, fal’sa, beast
Kuráž jako správné mu’tag musíš mít

Kdyby někdo se sháněl po kompletu písně, stačí mě kontaktovat, kdyby se někdo sháněl po hlavním autorovi, myslím, že se dřív – nebo někdy ozve.

Skřetně-lidský překladač:
Žuču – skřeti, ti hodní
Eňžuču – lidi, ti zlí
Šar’ka – šamani
Fal’sa – lovci
Tar’et – řemeslníci
Mu’tag – válečník

Foto: Mehu

Tento článek byl vložen v Středa, 29 srpna, 2012 , 12:49 do kategorie Reportáže. Reakce a příspěvky na tento článek můžete sledovat pomocí RSS 2.0 feed. , trackback from your own site.