FANTAZEEN

Dvanáct týdnů, po které se pohybuji, nebo spíše zatím slepě tápám za občasné pomoci nějaké dobré duše, po fantazácké komunitě, na mě zanechalo různé následky. Znovu jsem po dvou letech strávených v prachu a betonu přičichla k lesu, připomněla si spaní ve stanu a taky to, že člověk vydrží opravdu hodně. Některé věci jsou opravdu nezapomenutelné, jiné se z hlavy vykouřily dřív, než dohasl táborák a objevily se první červánky. Slunečných dnů na larpech a bitvách bych napočítala na prstech jedné, možná dvou rukou, zato ešusů s dešťovou vodou, vylitých ze stanu, bylo nepočítaně. Všechno jsem to více či méně se ctí přestála. Klikněte zde pro pokračování »

Věčná otázka, věčný boj vkusu a nevkusu. Čím si jeden vytapetuje pokojík, vyvolává v druhém nutkání zvracet. Přitom jde jen o „líbí“ a „nelíbí“. A možná v tom je zakopaný pes. Facebook nabízí jen možnost „to se mi líbí“, čímž nutí myslet zjednodušeně a konzumentům facebookových statusů a fotek nenápadně podsouvá „sluníčkovství“, líbivost. Klikněte zde pro pokračování »

Před několika dny jsem, když zase nebylo co dělat, narazila na facebookový status Court of Moravia, který se týkal otázky, proč vlastně hrajeme larpy. Položila jsem stejnou otázku zde na Fantazeenu a k dnešnímu dni čítá přes sto hlasů, z nichž nejvíce se kloní k odpovědi „Pocit volnosti, nové zážitky, skvělá společnost“ (započítávám i odpověď „skvělá zábava a společnost“, která je téměř totožná), a hned za ní je možnost „Odreagování, zábava, aktivní až destruktivní odpočinek“. Na pomyslném třetím místě se umístila odpověď „Můžou za to hlasy… v hlavě…“ a mezi další zajímavé, byť méně zastoupené možnosti patří „Atmosféra večer u ohňů“, „Pro možnost zkusit si něco, co bych si v reálu netroufla“, „To kdybych věděl“ a „Všichni jsou blázni, ale já jsem skřet… aneb nejsem trapně normální“. Klikněte zde pro pokračování »

Autor: Entony

Co nacházíme poutavého na pro většinovou veřejnost údajně pokleslém žánru? Co je na fantasy tak lákavého?
Snad jistá naivita a jednoduchost světů? Koho by nelákalo pro jednou vidět jasně „dobro“ a „zlo“ oddělené, postavené proti sobě ve zřetelném kontrastu. Moci se ztotožnit s jednou stranou a nehloubat nad oprávněností postojů.
Vždyť je to tak jednoduché, tam je dobro a musí vyhrát a tam je zlo, které musí být poraženo. Žádná rozporuplná poselství a nutnost přemýšlet, s kým se máme identifikovat. Osamělý hrdina s mečem či magickou holí v ruce odvážně a vítězně čelí nejstrašnějším netvorům či proradným zrádcům. Nese nám poselství, že má smysl usilovat o to být dobrý.
Vzpomeňme na statečného barbara Conana, jenž problémy světa řeší přímo a rychle údery svého meče a nezatěžuje se pochybami, zdali jeho nepřátelé nemají náhodou pravdu. Klikněte zde pro pokračování »

Černé tváře, vyceněné špičaté zuby, blýskající se oči – a poslední, co zahlédnu, jsou znetvořené pokroucené paže a hubené prsty, svírající klacky a kameny. Prvních několik ran vnímám, ale potom se mi zatmí před očima a upadnu do konejšivého bezvědomí, z něhož mě probere až bolestivý kopanec do žeber. Vzápětí se nade mnou mihne černá silueta a něco se mi zakousne do krku. Jak ze mě nestvůra vysává krev, přetrhává i nitky slábnoucího života… Znovu a znovu jako Fénix povstávající z vlastního popele se zvedám ze země a stejně jako Prometheovi každý den orel vyklove játra, jsem znovu a znovu ubíjena hordou zuřivých skřetů i davem vesničanů, vyzbrojených podobně jako skřeti. Jediný rozdíl mezi nimi je ve strachu, který lidé na rozdíl od skřetů pociťují, když se nám obě strany snaží ukrást dřevo na stavbu svého ležení. Klikněte zde pro pokračování »