FANTAZEEN

Město bylo tiché. Spalo. Kolik tak může být, prolétlo m na chvíli hlavou. Vzhlédl k měsíci. Tipoval to na třetí hodinu ranní. Důležité je, že opět odejde nepozorován, pod rouškou noci. Kde to jsem? Znovu se zamyslel načež zavrtěl hlavou. Nesešlo mu na tom. Bylo by to jen další jméno, co by se za chvíli ztratilo v hloubi jeho paměti. Tolik jmen už zapomněl. Snad to byl důvod, že už se ani neptal. Ani jméno té, co zařídila aby neusínal sám, si nepamatoval. A přesto věděl, že mu ho opakovala. Snad aby pro něj nebyla jen zboží. Marně. Nepamatoval se. Nebyla pro něj důležitá. Kdysi možná pro někoho důležitá byla. Kdysi. Teď byla jen hračkou, která zahnala jeho chmury aspoň na jednu další noc. Snad jen za to byl vděčný. Že mu teplo jejího těla připomnělo jeho lidskost. Nebo aspoň to, co z ní zbylo. Neprobudila v něm žádné city ale aspoň an chvíli vyplnila prázdnotu a dovolila mu zapomenout jeho úděl. Tam taky její úloha končila. Až s vzbudí, tak se oblékne, sbalí peníze a vyrazí zpět do hostince, pomoci zapomenout dalšímu, co stojí jen o lásku na jednu noc. Klikněte zde pro pokračování »

Je temná, až výjimečně černá noc. Hvězd na nebi je jako šafránu, i Měsíc se záhadně záměrně schovává za neviditelnými mraky. Sleduji melancholickou oblohu a nic nenasvědčuje dramatu. Najednou se však několik hvězd začne srocovat do podivného obrazce a ten začne v závratné rychlosti rotovat. Celý výjev je umocněn silným světlem, jehož jas zachvátil celou zemi. Sloupec nejostřejšího světla si vybral právě mě.
Najednou je slyšet obrovský hukot a deset metrů přede mnou přistane oválná jakoby kovová věc a všechno ztichne, okraj lesa teď působí až záhrobně.
Srdce mi tluče, hlava se topí v závrati, nekonečná přítomná chvíle ticha. Lesklá kupole se otevírá.. a já vidím… malou siluetu…
A ta silueta se s jistým našlapováním blíží, krok za krokem, metr za metrem. Nevidím „tomu“ do tváře… má to vůbec tvář?? Nejsem schopne v němém úžasu odhadnout, jak je „to“ velké.. ale počkat… není to velké.. Co je to? Jak to vypadá?? Vidím… zelenou…. světle zelenou barvu! Je to…. CO JE TO?? Otevírá to něco jako ústa… a chystá se… chystá se snad něco říct?
„Na alza.cz jsou likvidační ceny! Rozumíš?! Likvidační ceny! LIKVIDAČNÍ CENY!!!!“
KONEC Klikněte zde pro pokračování »

„U Njördových vousů, zešílels, Thorhalle?“ Freydís Eiríksdóttir zuřila. Hrot meče v její ruce se chvěl nebezpečně blízko jeho obličeje. Druhou rukou si na prsou přidržovala mokrou látku roztržených šatů.
„Jenom pakůň jako ty by dokázal zbouchnout a unést jejich princeznu! Když na nás vlítli, div jsem nepotratila, u všech trollů!“
Snědá dívka na ni hleděla se strachem v hnědých očích a očividně nerozuměla ani slovu.
„Do háje,“ sklonila zbraň. „Dobrá, padej k veslům!“
Tři dlouhé knarry Thorfinna Thórdarssona se pomalu vzdalovaly od zeleného pobřeží Vinlandu, aby se už nikdy nevrátily…

Za nimi se k vyplutí chystalo tisíc kožených člunů Skaerlingů. Klikněte zde pro pokračování »

Princ přijel už téměř před jeskyni. První co jej zarazilo, byl pečlivě udržovaný trávník a velmi hezky upravená zahrádka. Taky bazén, což byla výsada jen opravdu bohatých lidí, protože jste si museli taky platit kouzelníka, který ho chodil udržovat. Když přijel ještě blíž, málem spadl z koně.
Ta dívka, která se opalovala na lehátku jen v plavkách, pokud se to o těch pár kouscích látky dalo říct, byla zcela jistě princezna Lenka. Lenošně chovala na klíně zvíře podobné kočce a druhou popíjela z vysoké skleničky jakýsi drink. Klikněte zde pro pokračování »

Trpaslíci mají vousy.
Všichni trpaslíci mají vousy.
I ženy.
I děti, ale správě odlišit, zda je někdo trpasličí dítě nebo jen trpaslík, bývá… řekněme běh na dlouhou trať.
„Tatí, tatí,“ ptá se dospívající trpaslík. Klikněte zde pro pokračování »