Carmen: Střípek ze sirdakki (LiS Fantazeenu)
Vložil/a: Jutwen | V kategorii: Povídky/Básně, Soutěže |
Město bylo tiché. Spalo. Kolik tak může být, prolétlo m na chvíli hlavou. Vzhlédl k měsíci. Tipoval to na třetí hodinu ranní. Důležité je, že opět odejde nepozorován, pod rouškou noci. Kde to jsem? Znovu se zamyslel načež zavrtěl hlavou. Nesešlo mu na tom. Bylo by to jen další jméno, co by se za chvíli ztratilo v hloubi jeho paměti. Tolik jmen už zapomněl. Snad to byl důvod, že už se ani neptal. Ani jméno té, co zařídila aby neusínal sám, si nepamatoval. A přesto věděl, že mu ho opakovala. Snad aby pro něj nebyla jen zboží. Marně. Nepamatoval se. Nebyla pro něj důležitá. Kdysi možná pro někoho důležitá byla. Kdysi. Teď byla jen hračkou, která zahnala jeho chmury aspoň na jednu další noc. Snad jen za to byl vděčný. Že mu teplo jejího těla připomnělo jeho lidskost. Nebo aspoň to, co z ní zbylo. Neprobudila v něm žádné city ale aspoň an chvíli vyplnila prázdnotu a dovolila mu zapomenout jeho úděl. Tam taky její úloha končila. Až s vzbudí, tak se oblékne, sbalí peníze a vyrazí zpět do hostince, pomoci zapomenout dalšímu, co stojí jen o lásku na jednu noc.
Myšlenky mu táhly hlavou se stejnou zběsilou rychlostí jako bystřina v horách. Kdo teď byl? Psanec? Vyděděnec žijící na okraji společnosti? Stín mizející vždy v temnotě noci? Ano, to všechno byl a přitom byl i něco víc. Hraničář. Nikdo ho neznal a tak mu to vyhovovalo. Pro každého byl přízrak nikdo se nezajímal a on se nezajímal o nikoho. Takový byl jeho život. Takový byl jeho svět. Tmavý, pustý a chladný svět…
V myšlenkách prošel potemnělými ulicemi až s zastavil před městskými stájemi. Už z dálky slyšel volání svého věrného druha. I ten vycítil, že je čas jít. Vydat se po další cestě. S vrznutím otevřel vrata stáje a z hřebíku sňal starou lampu s mihotavým světlem svíčky. Deset kroků, pak zahnout vpravo a už stál u boxu koně, černého jak sama noc. Příhodné zvíře pro přízrak.
„Je čas jít“ řekl hraničář kovově chladným hlasem a s trhnutím otevřel dveře boxu. Kůň ve vedlejší kóji sebou trhnul a vyčítavě kopnul do bednění. Jezdce ani jeho koně to nevytrhlo z klidu. Kůň byl již osedlaný. No ano, vždyť to také dal za úkol tomu mladému poskokovi. Za hrst mincí by se nejspíš upsal i ďáblu. Jak příhodné…
