FANTAZEEN

Blahoslavena budiž Abalau. Toto jest svitek kněžky Juttwen, služebnice Abalauiny.

Rok sedmnáctistý… kdoví, kolikátý. V citadele První věk jako by se zastavil čas. Počet obyvatel pomalu klesá, populace stárne a mezi malými usoplenci a starci, sedícími za kamny, je jen pár mladších a zároveň dost starých obyvatel města, kteří už udrží kladivo, hmoždíř či vařečku v ruce. Jenže to je málo. Časy se mění, na obloze se objevují podivná světla a kněžka Íroi má živé sny, v nichž se jí zjevují zvláštní obrazy. Čím dál častěji hovoří o štítu, který kdysi chránil První věk, a o jeho obnově. Někdy je tím jako posedlá, jindy si na něj celé dny nevzpomene.

Do města přibyl cizinec, hraničář. Vážně se mi nelíbí jeho uhrančivý pohled, nezřízené pití a to, jak je ověšený zbraněmi. To je mi milejší Belarův velekněz, který, když ho náhodou zahlédnu v hostinci, má neustále kápi na hlavě a hledí do půllitru. Prý si s námi chce promluvit o rozdílech mezi našimi církvemi, což mi plně vyhovuje – raději diskutuji, než abych obcházela problémy. Desítky a stovky let koexistence obou chrámů cosi narušilo, cosi, co může narušit i rovnováhu světa…

Ale popořádku. Na večerní bohoslužbu přišlo více věřících, než je obvyklé. Mezi nimi i astrolog a kat, dlouhá léta znesváření bratři, kteří si, jak se zdá, snaží najít cestu k sobě skrze víru. Zároveň s nimi do chrámu zavítali i lidé s otázkou, co jim může moje bohyně nabídnout. Abalau není žádná obchodnice a víra není „něco za něco“. Možná to tak funguje u Belara, ale uctívat Abalau znamená přiblížit se její božské podstatě, nalézt pokoj a požehnání ve spravedlivě prožitém a radostí naplněném životě. V očích některých jsem viděla výsměch a pohrdání, když jsem jim popravdě odpovídala, co jim „dá“ víra v Abalau, ale nahlas neřekl nikdo nic.

Hraničář, o němž jsem se již zmiňovala, způsobil hned v den svého příchodu pěkný rozruch. Astrolog, který mu sestavoval horoskop, zjistil z hvězd jeho podezření, že dcera hostinského, malá Róza, je čarodějnice. Strážce nechal Rózu v hospodě zatknout, aniž by měl jakékoli důkazy o pravdivosti lovcovy domněnky, které by mohl předložit. Tvrdil jen, že zná totožnost svědka, který Rózu nařkl z čarodějnictví před hraničářem, z jehož osudu to astrolog vyčetl. Ani na mé naléhání však neodhalil, o koho se jedná, proto byl astrolog požádán, aby se znovu podíval do hvězd a hledal tam odpověď na otázku, zda je či není Róza čarodějnice. Ukázalo se, že hraničářovo podezření a Strážcovo obvinění bylo mylné. Nešťastné dívce se dostalo omluvy a v hostinci se zase rozproudila normální zábava, i když poněkud stísněná představou, že by se městem mohla potulovat čarodějnice nebo černokněžník. Obzvláště zneklidněn se zdál samotný hraničář, což je pochopitelné, neboť zahrávat si s temnými silami je nebezpečné i pro tak dobře vyzbrojeného a silného muže.

Noc však proběhla proti všemu očekávání klidně, i když někteří, kteří přespávali v hospodě, byli prý svědky incestních scén mezi hostinským a jeho dcerou. Nechci hostinského obhajovat, je to známý chlípník, ale mohlo jít jen o nevinné objetí a svědkové mohli mít jen podrážděné nervy předešlými událostmi a únavou.

Pravidelnými návštěvníky Abalauiných bohoslužeb se stal kat i astrolog, ostatní věřící přicházeli jen sporadicky. Tu noc, kdy zatkli Rózu, měla kněžka Íroi neobvykle jasný a živý sen, v němž jí Abalau přikázala co nejrychleji obnovit štít, který kdysi chránil První věk. Ukázalo se, že stejný zájem na znovupostavení štítu má i můj otec, místní kovář, a i přesto, že nesouhlasí s mým rozhodnutím sloužit Abalau, se rozhodl nám pomoci. Díky svému přátelství s katem a důvěrně-obchodním vztahem s knihovníkem se dostal k informacím o jistých artefaktech, ukrytých v ruinách dávno zřícených budov, kde se pravděpodobně kdysi nacházel štít. Proto jsme se časně za svítání, po noci vykonstruovaného čarodějnického procesu, vydali do trosek, kde se nám podařilo nalézt svitek z deníku Tenant, hlavní štítotvůrkyně a zároveň jednoho z vtělení samotné Abalau, a amulet, jehož účel jsme nedokázali určit. Schovala jsem si jej s úmyslem zajít později do knihovny a přečíst si o něm nějaké svitky. Zároveň jsem z rozvalin vycítila posvátnou moc, kterou do něj musela vložit samotná Abalau, a později jsem se sem – s kněžkou a oběma bratry – často vracela, abychom z toho místa načerpali sílu.

Že se začíná dít něco temného a nekalého, se potvrdilo i na jednom z městských shromáždění. Strážce nejprve vyhlásil výkup artefaktů pro účely studia a poté prohlásil jakékoli jejich držení za nezákonné. Obzvláštní zájem projevil o lebku, kterou jsme předchozího večera objevily s Íroi ve svatyni. Náš úmysl prozkoumat ji a najít k ní nějaké informace ztroskotal na knihovníkově momentální nepřítomnosti v bibliotéce. Nosit s sebou jsme ji nemohly, neboť byla příliš velká a uzamknout chrám by bylo proti smyslu naší víry, založené na principu otevřenosti a důvěry. Proto jsme ji zanechaly ve svatyni, odkud ji někdo nepozorovaně odnesl a za vysokou odměnu předal šlechtici.

Význam této krádeže jsme dostali příležitost docenit mnohem později. Mezitím více či méně zdárně pokračovalo pátrání po jednotlivých částech štítu, během něhož jsme byly několikrát málem zapleteny do intrik, kterými je, zdá se, prorostlá celá společnost. Od těch, kteří se považují za nejvznešenější až po ty, kterými ti nahoře pohrdají. Jako kněžky Abalau se zdržujeme jakýchkoli soudů a svévolného zasahování do světských záležitostí, takže nám situace v citadele připadala nepříjemná. Zvláště tajuplné narážky knihovníka a jeho rádoby dobře míněné rady nás měly varovat, že ani naší církvi se nevyhne pletichaření a pokus o diskreditaci. Ten přišel velmi záhy, po dostavění observatoře a po krátkém záchvatu šílenství, který postihl všechny, kdo poobědvali v krčmě (proslýchá se, že hostinskému prodala nějaké bylinky babka kořenářka).

Na městském shromáždění na základě „nezvratitelných“ důkazů Strážce prohlásil, že naše náboženství nemá božské kořeny, neboť lebka, která byla nalezena a ukradena z našeho chrámu, patřila samotné Abalau. Podle něj to dokazuje, že šlo o obyčejnou smrtelnici a nikoli bohyni a postavil církev mimo zákon. Zároveň zakázal hovořit nebo pátrat po čemkoli, co se Abalau týká, čímž nám znemožnil vystoupit a svou víru obhájit, přestože jsme vlastnily svitek, který dokazoval, že se bohyně převtělovala do smrtelných těl, ale její duše žila a žije nadále. Zatímco hovořil, pocítila jsem obrovský příliv energie a silný hlas, rezonující v mé hlavě. Íroi vedle mě zbledla. Promluvila k nám Abalau! Ujistila nás, že stojí stále při nás, dokud v ni budeme věřit a svěřila nám věci, které by měly raději zůstat tajemstvím. Poté, co jsme ji vyslechly, jsme se s Íroi odebraly do chrámu, abychom se poradily, co dále. Několik lidí se připojilo k nám, ale mezi pravými věřícími mezi nimi byli i tací, kteří čekali na první chybný krok, aby nás usvědčili a vydali k potrestání. Samy jsme se trestu nebály, ale nechtěly jsme dostat do neštěstí ostatní, a proto jsme se rozhodly vše probrat až v soukromí s těmi, kterým důvěřujeme nejvíce.

Od té doby nabraly události spád a zároveň jakoby se vše zpomalilo. Pátrání po zbylých částech štítu komplikovaly neustálé podezřívavé pohledy belarovců a jejich sympatizantů a také to, že ze všech Abalauiných vyznavačů zůstali jen bratři astrolog a kat, protože nikdo jiný neměl odvahu se k nám hlásit. Můj otec si našel novou ženu, ve městě se objevili maguti, podivná jedovatá stvoření… a hlavně bylo třeba konat bohoslužby, neboť bohyně sváděla boj s Belarem a potřebovala naše modlitby, které by jí dodaly sílu. Přestože nás nechal Strážce, podle všeho sympatizant belarovců, sledovat, podařilo se nám najít zapadlé sklepení, kde jsme se mohli klidně modlit, aniž by nás někdo objevil. Uklidněni a plni nové naděje jsme se po bohoslužbě vydali do hostince, abychom se tam setkali s mým otcem a pokusili se od něj zjistit, zda je schopen sestavit generátor štítu, jak dříve tvrdil.

Narazili jsme na něj už cestou. Seděl u jednoho z městských ohnišť. Jakmile nás zahlédl, vyskočil a rozběhl se s křikem k nám. Snažil se nám něco říci, ale nebylo mu příliš rozumět. Nejdříve cosi blábolil o Belarově lebce, potom vyhrožoval, že všechny zabije a pak zase prosil, abychom ho zachránili. Po chvíli jsme pochopili, že ho posedl samotný Belar, ale jeho vlastní duši zcela ovládnout nestihl. Nevěděli jsme, jak si s tím poradit. Nejprve nás napadlo otce zabít a pomocí svitku znovuzrození ho oživit, protože jsme doufali, že Belar opustí mrtvé tělo, které mu bude k ničemu, a dříve, než si najde jinou oběť, se ho Abalau podaří definitivně porazit. Jeho příchod na zem totiž znamenal, že slábne a hledá oporu mezi svými věřícími, kteří by ho podpořili modlitbou, stejně jako my Abalau. Nakonec jsme se rozhodli vymýtit Belara modlitbou k Abalau, ale než jsme stačili začít, vpadl do chrámu dav, vedený šlechticem. Na dotaz, k čemu se chystáme, jsme popravdě odpověděli, že prosíme bohyni o pomoc.

Nejspíše by nás na místě zatkli, kdyby se Belar nerozzuřil a neupoutal jejich pozornost. Zatímco se s ním jeho velekněz snažil vyjednávat, začaly jsme se s Íroi modlit, ale nic nepomáhalo, Belarova moc byla zřejmě větší a jak kolem sebe shromažďoval svoje uctívače, rostla. Nakonec jsme se vytratily ze svatyně, abychom spolu s oběma bratry sloužili další mši na stejném místě, jako tu předchozí. Jakmile se tak stalo, pocítily jsme příliv energie, jak Abalau opět posílila. Na městské shromáždění, které Belar poručil svolat, jsme jít nechtěly, neboť jsme nepovažovaly za rozumné se objevovat v jeho blízkosti, aby z nás nemohl vycítit a případně vysát sílu, kterou nás Abalau obdarovala. Proto jsme se ukryly a modlily v ruinách, kde kdysi stával štít. Nakonec jsme pod tlakem událostí a také proto, že nepříteli se lépe vzdoruje tváří v tvář, vydaly k ohni, kde bylo shromážděno celé město. U hradeb jsme se po setkání s vyznavači rozhodly, že se ještě pomodlíme, abychom si dodali síly. Sotva jsme zapálili svíčku a vyslovili první verše chvalozpěvu, byli jsme za tento veřejný projev víry na Strážcův příkaz zatčeni Belarovými přisluhovači, kteří buď z hlouposti, nebo ze strachu ještě nepochopili, že jejich bůh nebyla ta správná volba.

Ještě když píšu tyto řádky, mě jímá hrůza. Sotva jsem jim stihla požehnat, když se na ně hladově vrhl ten netvor, který si vypůjčil tělo mého otce a… nemohla jsem se dívat, jak vysává život ze statečné Íroi a věrného astrologa. Když se nasytil, obrátil se a spoutal mě jakýmsi kouzlem, že jsem se ani hnout nemohla. V rukou se mu objevily důtky. Vzduch prořízlo zasvištění a první rána dopadla. Kolik jich bylo, se ani nedá spočítat. Před očima se mi pomalu zatmívalo a na nohou mě drželo jen to Belarovo kouzlo, stěží jsem vnímala, že polomrtvá těla mých věrných někdo vytáhl z ohně, kam byli předtím vrženi, a felčarka se pustila do jejich ošetřování.

Probrala jsem se na studené zemi, prochladlá a zároveň rozpálená horečkou z přestálého mučení. Kdosi mě hrubě zvedl a vlekl k nedalekému kůlu. Proříznutý a čerstvě zhojený krk mi připomněl, co se vlastně stalo. Astrolog, jakmile trochu zesílil, protože se nemohl dívat na moje mučení, mě raději zabil, abych déle netrápila. Belar mě však oživil, aby mohl pokračovat v trýznění mého těla i duše, ačkoli se mu v tom snažili všemožně zabránit i jeho vlastní uctívači. Moje utrpení mu očividně přinášelo potěšení, a čím hůře mě mohl urážet, tím více se zdálo, že roste jeho moc. Zároveň však pořád zůstával člověkem, a když mu ve snaze odvrátit ode mě pozornost přinesli novorozeného syna, plně se jím zaujal, a tak si nevšiml, že se ze stínů vyplížil hraničář se šavlí v ruce a –

Měla jsem krásné vidění. Objevila se přede mnou nádherná žena s šedou kůží, modrými vlasy a laskavýma očima. Podívala se přímo na mě a pak se jasným, zvučným hlasem otázala: „Kde je má věrná služebnice?“ Uvědomila jsem si, že jsem v podivné mlze, která mě obklopuje, ale v tu chvíli se začala rozestupovat a mě ozářilo jasné světlo. Náhle vše potemnělo a já ucítila mráz, spalující mi končetiny a prostupující až do nitra, kde se ovšem smísil s hřejivým teplem života. Nade mnou se sklání několik postav, Íroi dokončuje rituál znovuzrození…

Život se pomalu navrací k normálu. Hostinský se s mým otcem dohodl, že se provdám za jeho dceru Rózu, proti čemuž jsem neměla žádné námitky, neboť ženy si obvykle nedělají nároky jedna na druhou ohledně vedení domácnosti a každonoční přítomnost v ložnici, což byl hlavní důvod, proč jsem se odmítala vdát. Moje milá Íroi nás – a pak ještě dva páry včetně mého otce a alchymistky – oddala ve znovuobnoveném chrámě Abalau. Nepřekvapilo nás, že byla Belarova církev zakázána, spíše nás udivily rozpaky, s nimiž byla povolena církev bohyně, která svým zjevením vyhnala slábnoucího Belara z města.

Jestliže jsem před chvíli napsala, že se život vrací k normálu, musím toto tvrzení vyvrátit následujícími zprávami: v hospodě byla po návratu ze svatebního rituálu nalezena mrtvola hostinského. Jakmile byl oživen pomocí svitku znovuzrození, obvinil jednu z čerstvých gardistek z vraždy sebe a kata, ležícího v rohu. Jeho těla si předtím nikdo nevšiml, neboť jsme si mysleli, že pouze usnul, zmožen vydatným pitím. Když se do hostince postupně vrátili všichni obyvatelé, má nevlastní matka shledala, že postrádá manžela, proto jsem se jej vydala hledat. Rovnou jsem zamířila do chrámu, kde bylo mešní víno, neboť jsem se domnívala, že otec zůstal právě tam a zapíjí tu dvojitou svatbu v naší rodině. Cestou zpět jsem za sebou zaslechla rychlé kroky. Ohlédla jsem se a spatřila další gardistku, s níž jsem před chvíli mluvila, jak, mávajíc zbraněmi, běží přímo ke mně. Naštěstí mě má bohyně obdařila schopností zneviditelnění, takže jsem jejím použitím pravděpodobně tak tak unikla smrti. Neviditelná jsem sledovala gardistkou až do hospody, abych si poslechla, že mě obvinila z vraždy hraničáře, který byl také delší dobu nezvěstný. Poté jsem se vrátila ven a prohledala ještě kovárnu, ale ani tam jsem otce nenašla. Se zlou předtuchou jsem se – už viditelná – vrátila do hostince, kde jsem byla okamžitě zatčena. Pokud se vám tyto řádky zdají zmatené, vězte, že je píši ve stavu krajního rozrušení, neboť vzhledem k nedostatku důvěryhodných osob poslal Strážce mezi jinými i alchymistku hledat svého manžela a mého otce, kováře. Mým protestům, že pokud je kovář mrtev a zemře i jeho žena, jejich právě narozené dítě osiří, se jen vysmál a posléze se na mě obořil, jak si mohu být jistá, že venku ji a další pátrače čeká smrt.

Ach, Abalau! Je mrtev. Oba jsou mrtvi. Nemohu tomu uvěřit. Gardistka na mučení přiznala, že hostinského i kata zabila ona, ale co hraničář, jehož mrtvé tělo se našlo nedaleko těla mého otce? Musela jsem vypít lektvar pravdy a podrobit se křížovému výslechu, ale mé svědomí, jak Strážce záhy zjistil, bylo čisté. Ne tak svědomí gardistky, která mě z vraždy hraničáře nařkla. Její útok na mě objasnil – zjevně zmanipulovaný – Stráže chvályhodnou (!) snahou o zatknutí pravděpodobné vražedkyně, ačkoli mnohé okolnosti svědčily proti tomuto vysvětlení. Když však dostala nápoje pravdomluvnosti gardistka, lstí prchla z hostince, čímž sama sebe usvědčila. Strážce na ni vypsal odměnu a vyslal za ní zbytek své gardy. Nám nezbývá, než čekat.

Poutníci, kteří dočítají tento svitek, stojí v užaslém tichu uprostřed hrůzného masakru, jehož dějištěm byla hospoda, poslední zachovalá budova na Prvním věku. Kolem stolů sedí zhroucené postavy s rozšklebenými ránami na krku, maso na nich začíná hnít, ale podle jejich šatu se ještě dá poznat, o koho šlo: hostinský, dvě kněžky, alchymistka, astrolog… Největší odpor však vzbuzuje mrtvola ve stejnokroji gardy. Bezruké brutálně zmučené torzo s ohavně páchnoucím roubíkem v ústech, otevřených k němému výkřiku. Na první pohled zcela mrtvé místo. Kam zmizeli ti, kteří jsou zodpovědní za smrt těchto lidí? Propadli šílenství a opustili relativní bezpečí města? Nebo se stále skrývají mezi troskami budov, avšak bojí se navrátit na místo činu? Náhle se pod lavicí cosi pohne a jeden z poutníků s překvapením vytáhne na kost vyhládlé, prochladlé, ale žijící dítě. Zabalí jej do svého pláště a přitiskne na hruď. Ať už byli jeho rodiče kdokoli, zřejmě zemřeli a on se o tohoto posledního přeživšího postará, bleskne mu hlavou ušlechtilá myšlenka. Nikdo si nevšimne malého krysího ocásku, čouhajícího děťátku z pleny…

DISKUSE:
Entony Skřet: ty joo.. pěkně dlouhý pokec 🙂 ale perfektní shrnutí dějje… 🙂

Entony Skřet: jen ten myší ocásek na konci.. errr…… Willl?….. koho máš mezi předky? 😉 a neee mou polobožskou krev do toho netahejte abalau určo není z rodu mikimauzů 😀 😉

Zuzana Lament Kocurková: Bože, proč jsme s Mortem nejeli? No, já vím, nemohli jsme, pořád doděláváme tu děsivou rekonstrukci. 🙁

Entony Skřet: Lament:tak třebas příště 😉 bojim bojim bojim co ty spáchaš.. vylítne do povetří celý svět? 😉 😀

Tento článek byl vložen v Úterý, 18 října, 2011 , 23:19 do kategorie Reportáže. Reakce a příspěvky na tento článek můžete sledovat pomocí RSS 2.0 feed.