Hráli byste larp, v němž předem víte, jak zemřete – a že přes smrtí nebudete trpět jen vy?
***
Neklidný pohled přes rameno, sevřené útroby při každém zazvonění telefonu, třesoucí se ruce a nedostatek výmluv…
Hned jsem zpátky… za chvíli se objevím… příští víkend ti to vynahradím… určitě, slibuju, přísahám!
Že se necítí dobře na ulici, ji nepřekvapuje. Někdy, když píše o něčem „velkém“, to tak bývá. Nechávají ji sledovat, aby ji zastrašili. Naproti jejímu bytu jeden čas parkovalo černý auto, a kam se hnula, byli jí v patách dva svalovci v kožených bundách. Tak nápadně, jak to jen šlo, aby o nich věděla a aby se bála. Tohle bylo jiný. Nikde nikdo, a přesto měla pocit neustálého dohledu ze strany neviditelného pronásledovatele.
Že se necítí dobře na ulici, ji nepřekvapuje. Ale teď se začala paranoidně ohlížet přes rameno i v redakci. Šéfka na ni tlačí kvůli deadline té reportáže, kolegyně Pavla se jí čím dál víc vyhýbá… a už dlouho nedostala tolik hnusných anonymních vzkazů reagujících na její článek v posledním vydání.
Že se necítí dobře na ulici, ji nepřekvapuje. Jenže doma se cítila vždycky v bezpečí. Hlavně proto, že tam vždycky byla Sára. Bejvávalo… Raději zatáhne závěsy a celý den svítí, než aby dovnitř vpustila slunce… a kdovíkoho ještě…
Ani těch hádek mezi nimi tolik nebylo. Zase na Sáru vyjela kvůli takové blbosti – nemohla najít nabité baterky. Naštvaně odešla a práskla za sebou dveřmi. Pak seděla v tom baru a omlouvala se stresem, nevyspáním a… jo, měla by si nechat předepsat něco na uklidnění, ale to by pak nemohla pít.
S bolehlavem se potácí ranními uličkami. Hledá benzinku, aby tam koupila kytku na udobřenou. Téměř přeslechla, že jí vyzvání mobil. Sára. Nevnímá, co jí říká, nenechá ji domluvit. Chce se usmířit. Běží domů. Bez kytky a s pořádnou kocovinou.
Přeje si, aby nevystřízlivěla tak rychle. Mohla zůstat v mlžném oparu aspoň tak dlouho, aby neviděla její… Sářino zohavené tělo, z něhož se všechen život vsákl do sněhobílého koberce – který mimochodem vybírala… tak před milionem let… Sára – a zbarvil jej do karmínové.
Ale je při smyslech. Bojí se, prosí, pláče, křičí. Neudělala to, z čeho ji obviňuje. Lituje, že to neudělala – byla by se mohla vykoupit, ale takhle nemá nic, čím by vyhověla tomu chlapovi, který jí přišel svévolně zničit a vzít všechno, o čem si kdy myslela, že má. Včetně vlastního života. Umírá bez pásky přes oči – ani tohle jí její kat nedopřál – aniž by věděla proč.
Ale kdo jiný by měl mít právo to vědět?
***
Larp Tomáše Duliho Dulky Přes mrtvoly se od klasického komorního larpu (existuje vůbec ještě něco jako klasický komorní larp?) liší poměrně striktním rozdělením příběhu na pět dějství. Jejich obsah je rámcově určen vypravěčem („v tomto aktu se vedlejší postava číslo jedna potká s pronásledovatelem, který ji přesvědčí, aby mu prozradila důvěrné informace o hlavní postavě – pronásledované“), ale konkrétní podoba každého jednání závisí na hrajících („buď mi okamžitě řekneš, co chci vědět, nebo zveřejním tvé podivné finanční transakce“, „když mi to řekneš, prozradím ti něco, na čem můžeš zbohatnout“).
Tento formát má své silné i slabé stránky – lze si je snadno domyslet a vyjmenovat, aniž byste něco podobného hráli. Je to hodně psycho a emotivně náročné, přestože se s postavami díky předpřipravenému ději nemusíte tolik sžít, což někomu může připadat plytké a povrchní. Nechci zde teoretizovat a rozpitvávat přednosti toho či onoho stylu, to zvládne každý sám – ať už na základě vlastní zkušenosti, nebo hrubých informací, které získává před samotným začátkem hry.
Jedním z nejzásadnějších a nejcharakterističtějších prvků Duliho hry je tvorba postav i děje samotnými hráči a hráčkami. Autor – metaforicky – půjčuje hrajícím výkres o určitých rozměrech, několik pastelek vybraných barev (když mezi nimi není růžová, tak se na obrázku růžová zkrátka neobjeví – když je dáno, že hlavní postava zemře, tak prostě zemře a přes to nejede vlak), a pobízí je – „hrajte si“. A pak už vše závisí na tom, zda chceme být spíše baveni, nebo jsme si přišli hrát.
