Všichni známe filmy jako Blade, Hellsing (anime), Underworld, Queen Of The Damned a spoustu dalších, v nichž hraje nemalou roli tematika upírů. Kolik toho o nich ale vlastně doopravdy víme, kromě toho, kdy byla premiéra v kině nebo o čem to zrovna bylo? Pojďme alespoň chvíli pátrat…
Upír, vampýr, nosferatu, strigoi, revenant a možná desítky dalších jmen označujících jedinou bytost – nemrtvého. A nutno říci, že mezi těmi desítkami dalších poněkud překvapivě najdeme třeba i termíny jako „vlkodlak“ nebo „čarodějnice“. Záleželo by především na tom, na jakém místě a v jaké době byste se totiž zeptali. Pro účely článku se však zaměřme tedy právě jen na upíry coby konkrétní druh a vycházejme identifikací z toho, jak je vnímáme dnes.
Přesto pokusit se celý mýtus uchopit nějak „správně“, však nebude jednoduché. Zjistíme totiž, že i tak mohli za všechno, uměli všechno a vypadali…no…všelijak, zpravidla pokaždé jinak. Za jejich spojovací rysy však přesto můžeme prohlásit s určitou tolerancí alespoň tři věci. Mělo se opravdu jednat o živé-mrtvé, existovala u nich vazba ke krvi coby zdroji potravy a jejich fyzickým rysem byly především ony specificky vyvinuté zuby.
Upíři jsou s vysokou pravděpodobností „naši“, tedy slovanští, a o jejich výskytu, ve formě první historické zmínky, bychom se dozvěděli již někdy kolem roku 1000. Pakliže jste byli označeni za upíra, nečekalo vás nic příjemného a už vůbec ne důstojného. Jediným kladem zde snad mohlo být to, že poněvadž jste tedy již byli mrtví, mohlo vám to také být svým způsobem už i jedno. Nutno říci, že takový upír byl ale tehdy ještě mnohdy více dílem potřeby „to na někoho hodit“, než vyloženě lidského strachu. Udeřil blesk do stodoly? Mohl za to upír. Nebyla úroda? Mohl za to upír. Vlci roztrhali ovce? Upír. A pak bylo už jen třeba určit konkrétního „viníka“, s čímž si takoví bodří vesničané poradili raz dva (zpravidla se orientovali podle prvního nesmyslu, který je zrovna napadl). Z upírství byl povětšinou obviněn někdo ještě „čerstvý“ (na takové toho totiž taky nejvíc věděli), následně byl jeho hrob otevřen a konáno v nejlepší vůli k tomu, aby se problém už neopakoval. Obvyklým postupem bylo znovu pohřbení tváří k zemi, svázání končetin a zacpání úst hlínou. Jednoduše opatření prostých lidí proti tomu, aby mrtvého už nenapadlo se po večerech vyhrabávat. Pokud přesto dále zlobil, tak jej vytáhli podruhé, hlavu rovnou usekli a do srdce zarazili dřevěný kůl nebo kovový hřeb. Je dobré si povšimnout, že vlastně až do příchodu křesťanství se lidé pro „boj“ s upíry spoléhali nikoliv ani tak na kouzla či pověry, jako spíše na obyčejné světské prostředky a přestože upíra považovali za příčinu kdekterého zla, jejich postup byl víceméně logický (vyhrábává se…svážeme mu ruce…). Svěcená voda, pálení těl apod. začalo „přirozené“ metody vytlačovat právě až s příchodem křesťanství (dá se paradoxně říci, že spálení těla se do té doby lidem zdálo jako řešení z celkové úcty k mrtvým příliš drastické, ať se bytosti v hrobě báli sebevíc).
Velkým hitem se upíři u nás historicky stali naposledy poté, co církvi, respektive inkvizici, nejspíše už došly čarodějnice (tzn. kolem roku 1700). Oproti procesům čarodějnickým se však jednalo o již naštěstí výrazně méně brutální záležitost, poněvadž šlo pouze o zkoumání mrtvol z upírství podezřelých, nikoliv hledání živých viníků. Z této doby také pochází nejvíc dochovaných záznamů, především z per kněžích či tehdejších lékařů a mnohdy už se nejednalo jen o odhalování upírů jako jednotlivců, ale „zátahy“ ve velkém. Ač doba pokročila, přízrak hořících hranic ještě stále visel ve vzduchu, což do značné míry ovlivňovalo myšlení tehdejších lidí a zesilovalo tentokrát už motiv především strachu (z neznámého i toho, co lidé viděli páchat inkvizitory). Definitivní tečku i za tímto pak učinila až Marie Terezie vydáním Dekretu o upírech z roku 1755, kterým zakázala duchovenstvu otevírání hrobů a jakékoliv hanobení mrtvol bez předchozího projednání se státními úřady a přítomnosti odborného lékaře. Čímž mimo jiné definitivně dala najevo, že určitá celkově strašidelná éra z jejího rozhodnutí tímto provždy končí.
Dnes už, na rozdíl od našich předků, víme i to, že prapůvodcem mýtu o upírech může být nemoc zvaná porfyrie. Jedná se o poruchu metabolismu červených krvinek (výsledkem je nedostatek železa), v drtivé většině případů navíc dědičnou. Jejími průvodními znaky jsou bledá a jemná kůže, později tuhnutí rtů a dásní, což vede k určitému „znetvoření“ a především k vystoupení zubů, které navíc získávají narudlou barvu. Někdy nemoc působí i psychotické stavy (což pochopitelně hlavně dříve „podezřelému“ už za života nepřidalo). Slunce její průběh urychluje, zhoršuje a dochází k bolestivému praskání kůže, stejně jako ke zhoršení stavu mohou vést i látky obsažené v česneku.
A nakonec jedna „pohádka“ pro nejmenší z pera tehdejších úředníků, vojenských důstojníků a lékařů:
Na opětná udání, že ve vesnici Medvědija v Srbsku tak zvaní upíři mnoho osob bídně sprovodili ze světa vysávavše jim krev, byl jsem na rozkaz zdejšího vrchního velitelství spolu s pány důstojníky a dvěma vojenskými ranhojiči k tomu ustanovenými vyslán, abych věc podrobně vyšetřil. Vyšetřování toto konali jsme za přítomnosti velitele setniny hajduků, kapitána Goršice Hadnaka barjaktara a starších hajducké vesnice. Tito, byvše vyslechnuti, udali jednohlasně, že asi před pěti lety jeden tamní hajduk, jménem Arnold Paole, který si pádem z vozu zlomil vaz, za svého života často vypravoval, že byl za svého pobytu u Gosovu v tureckém Srbsku často velmi prudce soužen upírem a že teprve, kdyz pojedl hlíny z hrobu takového upíra a potřel se jeho krví, byl jeho pronásledování zbaven. Zmínění hajduci vypověděli dále toto:
Dvacet až třicet dní po smrti uvedeného Arnolda Paola stěžovali si někteří obyvatelé vesnice, že jsou v noci krutě trýzněni; z nich pak skutečně čtyři osoby zemřely. Aby tomu zlu učinili přítrž, vykopali zmíněného Arnolda Paola asi za čtyřicet dní po jeho smrti z hrobu a shledali, že jeho mrtvola jest úplně neporušená, že mu tekla zcela čerstvá krev z očí, uší a nosu, že rubáš a prostěradlo v rakvi byly veskrze zkrvavené atd. Poněvadž z toho poznali, že zde běží o skutečného upíra, probodli mu podle obyčeje srdce špičatým kůlem, přičemž vydal zcela dobře slyšitelné steny a vyšla z něho hojnost čerstvé krve. Spálili tudíž mrtvolu ještě téhož dne a popel hodili do hrobu. Všichni, kdož byli upírem usmrceni, stali prý se rovněž upíry. Vykopali proto svrchu zmíněné čtyři osoby z hrobu, vyšetřili je stejným způsobem, propíchli jim srdce kůly a spálili je rovněž na popel. K tomu připojili svědci, že Arnold Paole útočil též na dobytčata a vysával jim krev. Poněvadž pak lidé požili z těchto dobytčat maso, ukázalo se brzy, že jsou v obci noví upíři, a skutečně v době tří měsíců zemřelo sedmnáct mladých i starších osob, a to většinou bez předchozí nemoci ve dvou až třech dnech. Při tom hlásil hajduk Jovíra, že jeho snacha Stanjoska před patnácti dny se odebrala svěží a zdráva na lůžko, o půlnoci však se strašným křikem za velkého zděšení naříkala, že syn hajduka, jménem Miloe, zemřelý před čtyřmi nedělemi, ji rdousil, a že cítí velkou bolest na prsou. Od té doby chřadla, až osmého dne zemřela. Potud vypověděli svědci. V úředním spisu se pokračuje dále:
Ještě téhož dne odpoledne odebrali jsme se v průvodu uvedených hajduků na hřbitov, abychom dali otevříti hroby, podle udání podezřelé, a plníce vysoký rozkaz, prohlédli mrtvoly v nich pohřbené. Při tom se ukázalo podle výsledků pitvy toto:
1. Mrtvola ženy jménem Stana, dvacetileté, která zemřela před třemi měsíci po třídenní nemoci, byla úplně neporušená, bez veškeré stopy hniloby. Po otevření mrtvoly se ukázalo in cavitae pectoris množství čerstvé krve. Cévy, a to arterie i veny, nebyly naplněny sraženou krví, nýbrž byla v nich nalezena právě tak, jako v plicích, játrech, žaludku a ostatních vnitřnostech, čerstvá a tekutá krev, jako u zdravého člověka. Na nohou a rukou byly nalezeny čerstvě narostlé nehty a čerstvá kůže.
2. Mrtvola ženy, jménem Milica, asi šedesátileté, zemřelé po tříměsíční chorobě a před devadesáti dny pohřbené. V dutině prsní bylo nalezeno mnoho tekuté krve. Vnitřnosti byly v témže stavu, jako pod číslem 1. Při pitvě mrtvoly vyslovili všichni přítomní hajduci podiv nad otylostí zemřelé, kterou všeobecně od mládí znali jako velmi hubenou a vyzáblou, takže její otylost nastala až po smrti. Stala se upírem, poněvadž jedla maso z ovcí, zahubených upíry.
3. Osmileté dítě, ležící v hrobě již devadesát dní, bylo shledáno zcela ve „stavu upírském“.
4. Mrtvola šestnáctiletého syna hajduka, jménem Miloe, pohřbená před devíti nedělemi po třídenní nemoci, se podobala ve všem ostatním upírům.
5. Totéž bylo shledáno u sedmnáctiletého syna hajduka, jménem Jáchym, jenž zemřel po třídenní nemoci a byl v hrobě osm neděl a čtyři dny.
6. U mrtvoly ženy, jménem Ruša, pohřbené před šesti nedělemi po desetidenní nemoci, bylo nalezeno velké množství čerstvé, tekuté krve nejen v dutině prsní, nýbrž též in fundo ventriculi. Totéž bylo shledáno u jejího dítěte, pohřbeného před pěti nedělemi ve věku osmnácti dnů.
7. Mrtvola desetiletého děvčete, zemřelého před dvěma měsíci, byla shledána zcela ve „stavu upírském“. V dutině prsní měla mnoho čerstvé krve.
8. Vykopané mrtvoly jisté ženy hajdukovy, zemřelé před sedmi nedělemi, a jejího, před jednadvaceti dny zemřelého děcka byly nalezeny v pokročilém stupni hniloby, ač byly pohřbeny v téže půdě a v přímé blízkosti ostatních otevřených hrobů.
9. Mrtvola třiadvacetiletého sluhy jistého hajduckého desátníka, jménem Rhade, pohřbená před pěti nedělemi, byla nalezena rovněž v pokročilém stupni hniloby.
10. Totéž bylo shledáno u ženy zdejšího barjaktara, zemřelé před pěti nedělemi, a jejího dítěte.
11. Mrtvola šedesátiletého hajduka Stanka, zemřelého před šesti nedělemi, byla nalezena neporušená, bez stopy hniloby s množstvím čerstvé krve.
12. Rovněž ve „stavu upírském“ byla nalezena mrtvola dvacetipětiletého hajduka Milca, zemřelého před šesti nedělemi.
13. Stanjoska, dvacetiletá žena hajdukova, zemřelá před osmnácti dny po třídenní nemoci, byla nalezena v obličeji úplně červená a živé barvy; je to táž, která byla – jak svrchu vylíčeno – zemřelým synem hajduka Miloem o půlnoci rdoušena. Na pravé straně pod uchem měla dlouhé, krví podlité místo. Při otevření rakve proudila jí z nosu čerstvá krev, jakož byla nalezena i v dutině prsní. Též její vnitřnosti byly neporušené.
Po vykonané prohlídce byly mrtvolám, u nichž byly shledány příznaky upírství, přítomnými cikány zutínány hlavy a s jejich těly spáleny, popel byl pak vržen do řeky. Ostatní mrtvoly byly vloženy zase do svých hrobů.
Jan Flickinger v.r., plukovní ranhojič slavného pěšího pluku z Fürstenbuchu
Jan Jindřich Siegell v.r., ranhojič slavného morulského pluku
Jan Bedřich Baumgartner v.r., ranhojič téhož pluku
Dole podepsaní potvrzujeme, že vše, co plukovní ranhojič slavného pluku Fürstenbuchova se svými oběma pomocníky stran svrchu uvedených upírů zjistil, ve všem souhlasí s pravdou, že vyšetřování se konalo v naší přítomnosti a bylo námi řádně zkoumáno.
Na důkaz toho naše vlastnoruční podpisy.
Büttner v.r., podplukovník slavného pluku Alexandrova
J.H.von Lindenels v.r., praporčík téhož pluku
V Bělehradě 26.ledna 1732
