FANTAZEEN

Srovnáme-li moderní upírské příběhy (Stmívání, Upíří deníky) s klasikou Brama Stokera Dracula (který je zároveň jedním z prvních románových zpracování upírské legendy), nacházíme mezi současnými romancemi a novelou z 19. století mnoho podobností, ale i rozdílů.

Všechny tři knihy se kupodivu shodují v momentu, kdy se hlavní hrdin(k)a setkává s upírem. V Draculovi je první upírova „oběť“, Jonathan Harker, sám v cizí zemi, kde má vyřizovat právně-obchodní záležitosti svého klienta. Další obětí je Lucy Westenrová, jejíž snoubenec Arthur se stará o svého nemocného otce a s Lucy tráví jen málo času. Další žena, napadená upírem, je Jonathanova manželka Mína. Dracula k ní přichází ve chvílích, kdy je doma sama: Jonathan a jeho přátelé jsou právě na lovu upírů. Mínu s sebou nevzali s odůvodněním, „že je to moc nebezpečné.“ Stereotypní pojetí „slabé ženy“ a „silného muže“ se zde – vzhledem k datu vzniku – projevuje od počátku příběhu. Vždyť sám Jonathan Draculovi unikl (odnesl to jen zápalem mozkových blan), zatímco Lucy (opečovávaná hned třemi nápadníky a proslulým doktorem Van Helsingem) a Mína jsou odkázány na pomoc ostatních – převážně mužů.

Jak ve Stmívání, tak v Upířích denících se hrdinka Bella/Elena setkávají s upíry Edwardem/Stefanem ve chvílích, kdy jsou rovněž osamocené. Bella se odstěhovala od své matky k otci, kterého příliš nezná, zatímco Elena se vyrovnává se smrtí svých rodičů. To vše je činí vůči upírům zranitelnějšími.
Důvodů, proč si upír vybírá osamělé (a tedy bezbranné) „oběti“, může být více. Strach, který nemrtvý vzbuzuje, vyžaduje, aby se lidé semkli do co nejužšího společenství a nikdy nenechali ani jediného člena samotného. V románu Dracula tedy možná Stoker kritizuje individualismus, který na konci 19. století neznamená fyzický, ale spíše duchovní zánik jedince a pospolitosti. Autorky/scénáristé Stmívání a Upířích deníků toto převrací, a osamocení hrdinek je cestou k lepšímu životu (po boku svých milovaných).

Zaznamenáníhodný je i fakt, že na rozdíl od Stmívání se Upíří deníky drží kánonu i tím, že upír nemůže vstoupit do lidského obydlí, kam ho nikdo nepozval, což souvisí s výše napsaným: tato představa sloužila k pocitu bezpečí obyčejných lidí.
Výrazný posun oproti románu z roku 1897 ale zaznamenala postava upíra. Ze Stokerova chladného, bezcitného Antikrista, který se vytvářením nemrtvých snaží zničit Boží dílo, se stal „tak trochu jiný“ mladý muž, schopný vášnivé lásky i cítit výčitky svědomí. I když v případě obou hlavních představitelů Stmívání i Upířích deníků jde spíše o proměnu v plyšáky na hraní… Odpovídá to transformaci žánru z románového hororu v romanci s prvky hororu. I přesto všechno zůstává upír chladnou bytostí (viz scéna ve Stmívání, kdy se Bella třese zimou a Edward ji není schopen zahřát svým tělesným teplem, až se toho ujme jeho sok vlkodlak Jacob) s nevypočitatelnými a téměř nezvladatelnými instinkty.

Co je na nich tak lákavého? Image „bad boye“? U ňoumovitého Edwarda? A plyšákovitého Stefana?

DISKUSE:
Vít Michael Krejčí: Taky je škoda že vynechali další upírský rys: příjemná vůně rozkládajících se mrtvol 😀

Fantazeen: Jak to myslíš?

Vít Michael Krejčí: V původním Drákulovi byla v Jonatanově deníku zmínka o tom, jak pokaždé když se k němu hrabě přiblížil byl cítit odporný zápach. (zkusim tu část najít). Stmívání i ta druhá věc by byla zajímavější kdyby oba upíři disponovali „pravým upírským odérem“

Fantazeen: aha, já jsem to pochopila spíš jako psychický pocit hnusu, než že by doopravdy páchl… ale kdo ví, kde je pravda. Protože, logicky, kdyby se upír rozkládal, tak by moc dlouho nevydržel v přijatelné podobě (teda, aspoň si to tak vykládám) 🙂 ale třeba mi to vyvrátíš…

Vít Michael Krejčí: no, já si myslím, že se rozkládá (stárne, upadá) neustále a musí se obnovovat čerstvou krví. Proto když ho Jonatan viděl poprvé byl bělovlasý stařec, zatímco když se Dracula objevil v Londýně a neměl nouzi o krev tak vypadal jako třicátník-čtyřicátník. Pak asi ještě může zastavit (i když ne zvrátit) svůj rozpad nějakou hibernací… ježiš, já píšu ale s****y

Fantazeen: ale nepíšeš… tvůj výklad stojí za zamyšlení. Je ale nezvratitelný fakt, že upíři ve Stmívání mohli být víc upírovatější…

Vít Michael Krejčí: sice jsem to nečet, neviděl a doufám že to tak zůstane, ale souhlasím. Teenageři by se měli víc koukat na starýho dobrýho Nosferatu!

Milada Kazma Škývarová: Sága stmívání by se neměla brát, ani řadit mezi typické upíroviny. Jenom pohádka pro děvčátka, kterým by se líbilo, kdyby je někdo řádně pokousal, nebo byl schopen ochránit, obojí se nevylučuje a dle mého názoru, obojí nabízí tahle sága až moc ..

Peťa Sammet Vinklářová: no, když vezmu seriály Vampires diaries a True Blood, tak popravdě, tyhle díla rozhodně nejsou klasický „milostný upírismus“ jako Stmívání, je to více i o těch hnusech.. všude krev, smrad, upíři, vlkodlaci a hroby.. no teda spíše v True Blood než ve VD, ale i tak 😀

Tento článek byl vložen v Středa, 20 července, 2011 , 17:21 do kategorie Recenze. Reakce a příspěvky na tento článek můžete sledovat pomocí RSS 2.0 feed.