Bez komentáře
Konečně je tu kniha o Francii, v níž nedominuje Eiffelovka, afektované Pařížanky nebo metrosexuální Pařížané. Konečně je tu kniha o vyrovnávání se s minulostí, ale bez drastických dilemat a hektolitrů slz.
Autor situoval příběh do Provence, kde se v předvečer Beltaine střetává přítomnost a minulost, ovšem způsobem, který není matoucí, ale zároveň je záhadný. Hlavní postavou je patnáctiletý Kanaďan Ned (když už se autor nevyhnul klišé pubertálního hrdiny, alespoň, že nepochází z USA), který v sobě objevuje dosud netušené nadání. Kvůli němu dostane jednu z hrdinek, Melanii, do problémů (žena se promění v Keltku jménem Ysabel) a díky němu ji zase „osvobodí“. To není nijak překvapující a objevné, neboť teenagerů s nadpřirozenými schopnostmi se v literárním světě hemží nespočet, ale hlavně že se z Neda nevyklubal upír.
Ačkoli se autor nevyhne milostné zápletce mezi Ysabel (resp. Melanií) a dvěma muži z minulosti, tvořící jedno z ústředních témat, alespoň nevtahuje do tohoto trojúhelníku Neda. Rovněž se vyhnul klasickému boji dobra a zla, nesnaží se moralizovat. Oba muži Ysabel milují, a Ned ji zachraňuje, protože jde v podstatě o rodinnou přítelkyni. Co je víc: láska, nebo přátelství? Zároveň je nutné ocenit preciznost, s jakou Guy G. Kay pracuje s francouzskými reáliemi, především s místopisem a historií. Konec, kdy se vyřeší hlavní zápletka, ale zdaleka ne všechno, co bylo naznačeno, slibuje pokračování. Byla by škoda vyskočit ze slibně rozjetého vlaku.
Po přečtení Ysabel nemá sice člověk pocit úlevy a katarze, jaká přichází s opravdu silnými příběhy, ale ani dojem ztráty času. Ač je Ysabel (pouze) oddechové čtení, nelze ji zařadit mezi knížky, které působí jako generované počítačem.
Líbí se mi: