Převzato ze serveru: Tolkien.cz
Artušovská legenda, jež posloužila jako předobraz dnešního moderního žánru fantasy – v mysli jeho otce J. R. R. Tolkiena – je konečně k mání i česky.
„Píšící Británie: Z pustiny do země zázraků.“ Pod tímto titulkem byl rukopis Sira Gawaina, příběhu stejně dobrodružného a strašidelného jako galantního, k vidění letos od jara do podzimu na výstavě v Britské knihovně. Význam textu pro anglickou literaturu lze těžko vystihnout lépe. Někteří fanoušci v něm vidí nejen silný inspirační zdroj otce fantasy J. R. R. Tolkiena, jímž bezpochyby je, ale i model třeba pro J. K. Rowlingovou. V češtině poprvé jej vydalo Nakladatelství Sanch (www.sanch.cz) 18. prosince 2012, na kteréžto adrese je možné knihu i zakoupit.
První písemná zmínka o Gawainovi je z 12. století. Píše o něm raný historik sir Geoffrey of Monmouth v díle Historia Regum Britaniae, které shrnuje dva tisíce let dějin dnešní Británie, velkorysým způsobem stírá hranice fikce a skutečnosti, přičemž – naštěstí pro čtenáře – nenechává fakta stát v cestě dobrému příběhu.
Od té doby se o Gawainovi psalo anglicky, keltsky i francouzsky. Synovec bájného krále Artuše proslul umem válečnickým i milovnickým; byl důvěrníkem sira Lancelota a měl po Artušovi dokonce zdědit korunu. Vždy však byl vedlejší postavou; „vlastního“ příběhu se dočkal až na konci 14. století. Zhruba tehdy jej sepsal (společně se třemi dalšími) básník, jehož jméno neznáme.
Zanechal však po sobě dílo, jež dokázalo inspirovat moderní spisovatele ještě po více než pěti stoletích. J. R. R. Tolkien zmiňuje Gawaina jako jeden z důvodů, pro něž se s takovou vervou pustil do studia staré angličtiny, a zároveň jako inspiraci tvůrčí. Poprvé jej do moderní angličtiny přeložil s ambicí převážně jazykovědnou (1925); druhý překlad, v němž chtěl umělecky zúročit desetiletí studia, nikdy docela nedokončil. Až po Tolkienově smrti jej vydal jeho syn Christopher (1975).
Původním úmyslem bylo vydat překlad Tolkienovy druhé – přebásněné – verze, což by dílu zajistilo zaslouženou publicitu. Po vleklých jednáních o autorských právech nakonec padlo rozhodnutí na Tolkienův překlad se nevázat a legendu – stejně jako on – přebásnit. Nejen že to autorce překladu poskytlo ku prospěchu výsledku jistou volnost při převodu veršů do češtiny, ale dokonce to
umožnilo zachovat některé původní prvky, jež si mistr Tolkien pro své umělecké záměry poněkud upravil. Text Anny Valentové víceméně zachovává strukturu šest set let starého originálu, tedy aliterační verš, v němž každá sloka končí jedním krátkým veršem a na něj navázaným následným čtyřverším (pro anglisty: bob and wheel).
Povedlo se tak to nejdůležitější: převést příběh, v němž zní s velkorysostí nezvyklou i na dnešní poměry stopy mýtů keltských, křesťanských i orientálních, do podoby blízké té, která kdysi tolik okouzlila Tolkiena; a současně poskytnout českému čtenáři sdílnou formou jeden z pilířů, o nějž otec žánru opřel své dílo.
